Socha TGM od Vincenca Makovského ve WashingtonuPoslouchali jsme v neděli večer s přáteli záznam našeho nedávného washingtonského zpívání s primášem Hradišťanu a bývalým rozhlasovým kolegou Jiřím Pavlicou, když tu se mě zpravodaj ČTK Jaroslav Richter ptá: „Hele, jdeš zítra k té soše?" Když se ve Washingtonu řekne: „Sejdeme se u sochy", tak to mezi zdejšími Čechy znamená u sochy T. G. Masaryka v diplomatické čtvrti města.Rozhlasovému zpravodaji nenabízí kladení květin k pomníkům tu nejzáživnější reportážní příležitost, ale protože šlo o připomenutí 155. narozenin prvního československého prezidenta, který právě tady v Americe udělal tolik pro založení našeho společného státu, chtěl jsem být u toho. Navíc mně něco, co jsem si za patnáct let v rozhlase vypěstoval, říkalo, ať tam raději zajdu. V autě s námi jela jednadevadesátiletá Moravanka Barbara Podoski, která si živě pamatuje na dobu, když byl ve Washingtonu prvním československým vyslancem syn prvního prezidenta Jan Masaryk.
Bylo krásné, slunečné, téměř jarní počasí a nikdo z přítomných netušil, že za čtyřiadvacet hodin se do Washingtonu přižene sněhová bouře a uprostřed ní se v černé limuzíně před Bílým domem vynoří současný český prezident Václav Klaus. V té době ještě v texaském Dallasu podepisoval svou novou knihu a poskytoval, jak nám později řekl, desítky rozhovorů. Asi ještě netušil, že věci dostanou v následujících minutách rychlý spád. U sochy Masaryka mezitím hrstka krajanů z organizace Amerických přátel České republiky čekala na delegaci poslanců.
Čechoameričan Milton Cerny nemohl chybět mezi těmi, kteří se ve Washingtonu starají o to, aby nebyla zapomenuta zejména náklonnost někdejšího amerického prezidenta Woodrowa Wilsona k T. G. Masarykovi. Je to právě tento muž, kdo v americkém Kongresu prosadil výnos, že ve Washingtonu může stát Masarykova socha z dílny sochaře Vincence Makovského.
Miroslav Konvalina s Václavem KlausemLewis White, předseda Klubu prezidenta Woodrowa Wilsona, říká, že amerického prezidenta s Masarykem spojovalo to, že věřili v demokracii. Dnes je demokracie světovým trendem, ale v době Masaryka to bylo těžké. "Kolik demokracií měli v Evropě ve dvacátých a třicátých letech?" klade řečnickou otázku pan Lewis White, a pokračuje: "Masaryk i Wilson předběhli dobu. Masaryk by měl radost z NATO a z Evropské unie, protože to dává bezpečnost Evropě, kde se země už nemusejí obávat svých sousedů." Nemohli jsme se nakonec nedostat k tomu, co by tatíček Masaryk asi řekl současným česko-americkým vztahům. Bývalý ministr zahraničí Jan Kavan se zamyslel: "Tak si myslím, že dnes by byl spokojen, protože v principech, které prezident Woodrow Wilson zdůrazňoval, není mezi námi žádný rozpor."
Zamyšlený, mlčenlivý Masaryk, stojící na podstavci z brazilské žuly deset minut chůze od Bílého domu, by ale asi nebyl moc rád, že jeho socha je po dva roky smutnou připomínkou zacházející slávy vzájemných prezidentských vztahů. Naštěstí nastávají situace jako ta pondělní. Ve chvíli, kdy se čtveřice členů zahraničního výboru Poslanecké sněmovny poklonila jubilujícímu bronzovému Masarykovi, pípnul velvyslanci Martinu Paloušovi mobilní telefon. „Volali z Bílého domu, prezident Bush přijme Václava Klause,“ oznamoval s viditelnou úlevou přítomným poslancům. Mrknul jsem nad sebe, na pana prezidenta Masaryka. Měl jsem to proti slunci, ale jsem přesvědčen, že se také trochu pousmál.
Konvalina, M., Amerika bez iluzí, Radioservis, Praha 2006.
