Já a manželka Zuzana, Nový rok 2010Já a manželka Zuzana, Nový rok 2010 Gino o sobě říká, že dědeček v něm zanechal nesporně hudební a vůbec tvůrčí sklony. “Abych to dal do jednoho uzlíku - jsem takový renesanční člověk: všechno si dělám sám, ať už se to týká vaření, malování, šití na šicím stroji, hudby, položení nové střechy na dům, řezbářství, pěstování exotických rostlin, péče o osiřelá divoká zvířata apod. Jak se to všechno naučit? Je to v podstatě jednoduché. Říkám si:”Když to mohl udělat jeden člověk, mohu to udělat také. Chodím se dívat, jak se to či ono dělá a hodně se ptám. Tak dlouho, dokud mě odtamtud nevyrazí…“

Jak jste přišel ke svému křestnímu jménu?

Moje křestní jméno není české, ani italské, na křestním listu je uvedno jako Gina, a vzniklo poněkud originálním způsobem. Mému, tehdy dvouletému strýci Karlovi , Se narodil bratříček, můj otec, který byl pokřtěn Zdeněk (nepochybně podle své maminky, která se jmenovala Zdeňka). Na tatínka se doma volalo Zdeno, což si malý Karel zkomolil na Deno, později Dino, eventuálně Gino, takže ze jména Zdena vzniklo Gina, a tím i nickname mého otce. Když jsem se narodil, obdržel jsem do vínku oficiálně křestní jméno Gina po otci. Později, v roce 1968, po odchodu z Čech, jsem si ale musel jméno nechat v Německu změnit na Gino, protože tvar Gina je ve světě považováno za ženské a dělalo mi to tudíž řadu problémů.

Hovoříte a píšete krásnou češtinou, i když dlouho žijete v Americe. Jak a proč jste se vlastně do Ameriky dostal?

Osobně jsem toho názoru, že mateřskou řeč člověk nikdy nezapomene. Mám také výhodu v tom, že mám za manželku Češku a že se u nás doma mluví česky. Jak a proč jsem se dostal do Ameriky, je na dlouhé vyprávění, ale pokusím se to zkrátit. Od malička jsem byl vystaven americké kultuře skrze svého otce (Zdeněk “Gina” Hašler), který po válce pracoval dva roky pro OSS (Office of Strategic Services, později CIA), mě často bral s sebou do sídla American Military Mission na Loretánském náměstí na Hradčanech, kde měl i svůj pokoj - prostě jsem tam tak nějak načichl Amerikou a snem někdy se tam podívat. To byl ale rok 1947, a já jako šestiletý pumprdlík neměl potuchy o politice a tom, co bude.

Zdeněk Gina Hašler, můj otec v roce 1942Zdeněk Gina Hašler, můj otec v roce 1942 Přišel únor 1948 a otce, který byl ten den na Loretánském náměstí, kdosi varoval, že jdou po něm komunisté a že je jako agent OSS ve velikém nebezpečí. American Military Mission byla z Prahy odvolána a plukovník Katek, šéf OSS pro ČSR, rychle zařídil i propašování otce na Západ. Té noci projela hranicemi do Německa americká vojenská kolona vedená štábním Fordem pl. Katka, v jehož "kufru" byl za krabicemi dokumentů schován můj otec. Téměř se udusil, ale zachránil se. Ve tři hodiny ráno téže noci náš byt ve Spálené ulici obsadila STB a všechny vyslýchala. Hlídali nás tři týdny ve dne v noci. Odposlouchávali telefonní hovory, chodili se služebnou na nákup i s maminkou k zubaři. Tím to začalo a můj další život byl předurčen. Tak, jak jsem vyrůstal a dostával ponětí o tom, co se politicky děje, uvědomil jsem si, ze mám "nálepku na čele". Na nějaká studia nebylo ani pomyšlení. Na konci osmé třídy mi ředitel školy Jakubec v Charvátově ulici předložil volbu: doly, hutě, zemědělství. Odmítl jsem s tím, že chci jít na konzervatoř, čemuž se vysmál se slovy: "Zapomínáš, kdo byl tvůj otec". Měl jsem ale štěstí a byl jsem přijat na Průmyslovou školu potravinářské technologie.

Po absolvování jsem ov šem dostal umístěnku do cukrovaru kdesi na východním Slovensku. Odmítl jsem tam nastoupit. Táhlo mě to k filmu a chtěl jsem na FAMU. Dostal jsem radu, že by nebylo na škodu, kdybych si trochu "napravil politický profil" a tak jsem se přihlásil na roční brigádu na "stavbu mládeže"do Lochkova u Prahy, kde jsem byl kopáčem. Na jaře 1960 jsem udělal přijímací zkoušky na FAMU, ale přijat jsem nebyl z kádrových důvodů. Měl jsem ale opět štěstí, protože v létě nato přijel do Prahy můj strýc, skladatel Rudolf Friml (švagr dědečka Karla Hašlera). Když mu bylo řečeno, co se přihodilo, okamžitě si pozval do hotelu Jalta rektora AMU A. M. Brousila a patrně na něho měl něco vážného, politického z minulosti, neboť Brousil rozčileně odkvapil a já dostal krátce nato dopis z děkanátu, abych v září nastoupil do prvního ročníku FAMU.  Pak se situace zdála poměrně klidnější.

Dostal jsem dokonce cestovní pas a po vystudování jsem pobyl krátký čas v Paříži. Po návratu do Prahy jsem ale viděl ten veliký rozdíl života na Západě a u nás. Touha "ven" a za otcem do Ameriky byla veliká a rostla pokaždé, když jsem se vracel po několika krátkých pobytech u přítele v Mnichově. V červenci 1968 jsme byli se Zuzanou, mojí nynější manželkou, v Mnichově. Přetáhli jsme mírně pobyt až do srpna. Pak z čista jasna jednoho rána oznámilo rádio okupaci Československa. To mě rázem dovedlo ke konečnému rozhodnutí. V Praze je konec. Požádali jsme ten den o politický azyl a druhý den nám bylo nařízeno odjet do emigračního tábora "Zlatá klec" (CIA Camp King v Oberursel u Frankfurtu). A tak začala naše odysea cesty do Ameriky.

Karel Hašler, můj strýc v Brazílii okolo roku 1935Karel Hašler, můj strýc v Brazílii okolo roku 1935 Život v táboře byl skvělý. Zpočátku placené "interviews", třikrát denně jídlo, denní příděl cigaret a útulný pokojík s koupelnou v domečku u lesa. Žili jsme tam asi půl roku, zatím co se vyřizovaly naše emigrační doklady na cestu do USA. Pracoval jsem od září ‘68 v Hessischer Rundfunk und Fernsehen ve Frankfurtu jako kameraman pro Taggesshau news a bylo nám dobře. Nějaký čas jsme pak bydleli ve Frankfurtu a v březnu ‘69 jsme konečně dostali letenky k odletu z Kolína nad Rýnem do New Yorku se "zelenou kartou" již v kapse. Tři dny pak non-stop autobusem do Los Angeles byla nekonečná jízda s malými zastávkami akorát si tak "odskočit" a spolknout nějaký ten sendvič. A najednou jsme tady byli a já jsem se po 20 letech opet objal s tatínkem.

Jak došlo k tomu, že je rodina Hašlerova tak rozházená po světě?

To je výsledek životních zážitků a události, kterými Hašlerovi procházeli. Začnu tedy od začátku. Jak to tak bývá, mladí muži a dívky se jednoho krásného dne zamilují. A tak i můj dědeček, písničkář Karel Hašler se zamiloval do klavírní virtuózky Zdenky Frimlové, sestry Rudolfa Frimla, který právě studoval na pražske konservatoři kompozici, a jehož profesorem byl Antonín Dvořák. Friml se časem stal slavným skladatelem populárních operet a zářil hlavně na Broadway v New Yorku. Netrvalo dlouho a Karel Hašler se se Zdeňkou vzali. Měli dva syny. První se jmenoval Karel po tatínkovi a druhý dostal jméno Zdeněk (řečený Gina) po mamince.

Chlapci rostli a začínali i malé problémy stran jejich počínání. V Karlovi se začal probouzet vzpurný mladý muž, zatímco ve Zdeňkovi začala růst touha po dobrodružstvi. Ani jeden nejevil zájem o nějaká vážná studia, což rodiče příliš netěšilo. Pak se jednou stalo, že se teenager Karel s partou přátel vloupal ve Vladislavově ulci do zaparkovaného auta a vyjeli si na projížďku, joy ride, jak se tady říká. Chytla je policie, druhý den to bylo v novinách a otec Karel Hašler měl na krku skandál stejně jako dneska tady, když něco provede potomek nějaké celebrity. Podařilo se mu to nějak ututlat, ale rozzlobil se do té míry, že mladému Karlovi sbalil kufry a poslal ho do Hamburgu, kde mu zařídil práci v jakési auto-garáži. Karel patrně považoval tento trest za příliš krutý, zahořkl vůči rodině a domů se již nikdy nevrátil. Našetřil si něco peněz a odplul za moře. Krátce pobyl v New Yorku a pak se doslechl o možnostech v Brazílii. Nastoupil na loď a odjel do Jižní Ameriky. Usadil se v Brazílii ve státě Bahia, kde začal pracovat jako zeměměřič na stavbě silnic skrze amazonský prales. Jak stavby pokračovaly, Karel se koukal kolem a viděl pozemky, o které neměl nikdo zájem a ktere byly k mání za "pár babek". Uvědomil si jejich zemědělský potenciál a začal kupovat jeden za druhým. Kolegové se mu smáli, ale po letech se škrábali ve vlasech nad plantážemi kávy a kakaa, které pak Karel vlastnil a které mu zajistily spokojený život. Karel se oženil s místní dívkou a usadil se v překrásném městě Salvador. Měl tři syny. Z druhého manželství se mu pak později narodily dvě dcery. Zemřel v Salvadoru, aniž by se kdy vrátil domů do Čech. Se svými brazilskými bratranci a sestřenicemi jsem v kontaktu, učím se portugalsky a těším se na to, že se s nimi jednou sejdu osobně.

Druhý syn Zdeněk "Gina" se také začal stavět na vlastní nohy a v 16 letech odjel do Vídně, kde si otevřel taneční školu. Šlo mu to, ale po roce se vrátil domů. Rudolf Friml přijel do Prahy na návštěvu, když bylo Zdeňkovi 19 a nabídl se, že ho vezme s sebou do New Yorku "na zkušenou". Zdeněk se probíjel, pracoval v továrně na závodní motory a netrvalo opět více než rok a vrátil se do Prahy. Časem se do Ameriky rozjel na krátký čas ještě jednou, než se v Praze usadil a začal pracovat nejprve jako asistent režie a později jako režisér ve filmovém studiu Barrandov. Seznámil se s Boženou Mirkovou a po poměrně krátké známosti se s ní oženil. V roce 1941 jsem se jim narodil já a za dva roky nato můj bratr Karel. Manželství však nevydrželo a Zdeněk "Gina" pak v únoru ‘48 z politických důvodů náhle opustil Československo.

Písničkář Karel HašlerPísničkář Karel Hašler Já  jsem odešel do Ameriky v roce 1968 a poznal svého duhého nevlastního bratra Michaela, který se zde narodil z otcova druhého manželství. V Praze mám z prvního manželství skvělou dceru Lucii, která dnes pracuje jako produkční asistentka v České televizi. V Los Angeles jsem se oženil podruhé se Zuzanou Hartmanovou a narodil se nám syn Gino Jr., který je velmi úspěšný vytvarník. Můj bratr Karel odešel do ciziny také v roce 1968. Nejprve do Vídně a pak si nás otec vzal v bance půjčku a koupil mu letenku do Los Angeles, kam Karel přiletěl na podzim 1968. Dnes je ženatý a žije v Tucsonu v Arizoně. Vyženil dva syny a dceru.

Kdo je vlastně Thomas Hasler...?

Z různých zdrojů se tradují informace o pozdním životě mého dědy, písničkáře Karla Hašlera. Žil po neshodách s manželkou Zdeňkou léta sám v Praze, ve vile Na Hřebenkách. Údajně prý v té době pořádně "proháněl sukně", jak se říkávalo, výsledkem čehož byly tři nemanželské děti. Nic se o nich neví s výjimkou nemanželského syna Thomase, který si změnil jméno z Jurda na Hasler a objevil se na scéně po pádu komunismu, kdy se začaly zase úspěšně prodávat pisničky Karla Hašlera. Náhoda či ne, kdo ví? Vystupuje však, jako by byl jediným potomkem a jeho debut před celou Hašlerovou rodinou zanechal poněkud nakyslý dojem. Mám tedy strýce o devět měsíců mladšího nežli jsem já.

Jakou profesi jste v Česku vykonával, čím jste se živil?

Po absolvovani FAMU jsem musel na vojnu, což byl očistec. Po návratu do civilu jsem pak pracoval u filmu jako asistent produkce, asistent režie a poslední dobou pak i jako herec různých epizodních roliček. Dědeček se věnoval téže práci, i když na vyšší umělecké úrovni, otec také a tak se dá říci, že jsem je následoval. V Německu jsem pak pracoval jako kameraman pro Hessenskou Televizi a v Los Angeles jsem natáčel televizní reklamy. Problém nastal, když většina studií vstoupila do unie a jako "independent" jsem těžko sháněl práci. Natočil jsem v té době jako hlavní kameraman ještě celovečerní film pro televizi "Ten speed" a přeorientoval se na industriální filmy, které jsem točil pro továrnu Lockheed.

Grafika, fotografie, výtvarné práce, hudba se tam někam nevešla?

  Více než fotografie mne zpočátku zaujalo malířství. Se svým drahým přítelem, malířem Mikulášem Lubomírským, jsem jako teenager trávil každou volnou chvilku v uličce pod Loretánskyým náměstím, zvanou Nový svět. Mimochodem, tam v domě nedaleko bývalé restaurace U Zlaté hrušky jako mladík bydlíval se sestrou Zdenou také Rudolf Friml. Nový svět byl pro nás něco jako malý pražský Montmartre. V malých místnostech tam žila většinou tehdejší avantgarda rebelujících malířů a sochařů, studenti Akademie a UMPRUM. Úžasná atmosfera, která mě inspirovala a kde jsem začal malovat. Sledoval jsem ostatní při práci, pozoroval, co a jak, kladl hodně otázek a učil se technice. Maloval jsem si "do šuplíku" pro své vlastní uspokojení. V Americe se to všechno hodilo, když se mi naskytla příležitost to vše uplatnit a postavit si na tom živnost.

Náš syn Gino Jr.Náš syn Gino Jr. Co považujete za svůj největší umělecký úspěch?

Na to se těžko odpovídá. Jak se kdysi říkalo: všechna sláva polní tráva. Člověk se na vlastní práci dívá myslím dalekokritičtěji než ostatní a pokaždé v tom najde něco, co by mohlo být lepší. Rád se nechám překvapit, když se čas od času dostaví ocenění od druhých. Ale abych odpověděl s rukou na srdci, můj největší pocit sebeuspokojení byla práce na ilustracích pro dvě rozsáhlé publikace v oblasti medicíny. Jednu jsem dělal pro prof. Stammbergera v Grazu, kam si mne na to pozvali, a druhou v Los Angeles pro dr. Phillipse. Obě vysvětlují inovativní revoluční chirurgické zákroky, které jsem "krok-za-krokem" ilustroval. Kritika mé práce byla skvělá, ale hlavně vědomí, že mé ilustrace pomáhají nové generaci chirurgů k snadnějšímu osvojení nových procedur vedoucích k záchraně mnoha životů, mi dává hřejivý pocit, že jsem dal něco zpátky. A můj masterpeice? Je jím syn Gino Jr., čestný a nábožný mladý muž, který si jako výtvarník vede velmi úspěšně. Uživit se v dnes Americe začíná být den ode dne těžší a těžší, ať děláte cokoli.

Co vám po odchodu z domoviny nejvíce chybělo?

Nejvíce se mi stýskalo po rodině, přátelích a po všem, co mi bylo blízké. Být najednou v úplně jiném prostředí, v jiné kultuře, to se člověku stýská po všem, než si novému životu přivykne. Trvalo to dlouho, než jsem si zvykl. Prožil jsem mnoho nocí, kdy jsem se zpocený probouzel ze známých emigračních "nightmares"...zdáválo se mi o tom, že jsem se rozjel domů na návštěvu, že mi tam najednou zabavili pas a nemohl jsem zpátky, že jsem se ocitl ve vězení atp. Hrůza. Chyběla mi správná česká venkovská hospoda, dechovka a  možnost jít brzy ráno do lesa na houby. Jaké štěstí, že ta moje Zuzana umí báječně vepřo-knedlo-zelo a řadu jiných českých dobrot. To mi to ulehčilo.  

Nechybí Vám kontakt s rodnou zemí?

Mam v Praze dceru a řadu přátel, se kterými jsem stále v kontaktu buď e-mailem nebo facebookem. Člověk časem odvyká, naposledy jsem byl v Praze před 16 lety, a už tenkrát jsem zjistil, že to uz není ta Praha, ve které jsem žil. Vlivem západní kultury ztrácí onen starý charakter. Zmizely hospůdky, všude jsou nové parádní fasády, spousta turistů. I já jsem se najednou cítil jako turista, jako bych tam nepatřil. Místní lidé to nějak vycítí, že i když mluvíte česky, že nejste už jedením z nich a chovaji se k vám jako k cizinci. Měl jsem tam ale stále maminku (jmenovala se Božena a žila v Praze do své smrti roku 2002), která pro mne ztělesňovala jakýsi pocit domova. Pak ale maminka jednoho dne odešla a magnet, který mě tam táhl, s ní. Představuji si, že kdybych dnes přijel do té dnešní nové Prahy, že bych byl zklamán ohromnými změnami. Pamatuji si maminčinu radu: "Nevracej se na místa dětství, budeš zklamán", měla pravdu. Pokud mi chybí kontakt, pak je to kontakt se starou Prahou mého mládí. Rád bych popřál všem čtenářům do nového roku především pevné zdraví, úspěchy, štěstí a klid v duši.

Věra Kohoutová