Mapa historie vystěhovalectví z českého území – zde.
Autor mapy: Stanislav Brouček
Kartografická podoba: Karel Zpěvák

Osudy českého exilu a emigrace od 16. století do současnosti představují dlouhý a téměř nepřerušovaný tok dramatických událostí. Svědectví o příbězích těchto lidí patří nezpochybnitelně do kontextu českých dějin. Mnohokrát se vynořila otázka, zda pro poznání exilové a obecně vystěhovalecké minulosti bylo uděláno vše potřebné. V jistých ohledech se dá říci, že ano. Mnohé z dokumentů i ústního podání přešlo na stránky knih, do časopiseckých studií a jiných médií, v poslední době třeba na webové stránky www.krajane.net. Avšak doba od prvních vynucených odchodů až do dneška je natolik dlouhá, že vyzývá k stálým návratům. Zbývá tak dál obrovské množství práce pro historiky a badatele z jiných disciplín. Máme sice několik přehledů a celou řadu monografií, ale zřejmě nastal čas na vytvoření encyklopedie, heslovitého přehledu s dokumentací o českých komunitách v cizině, kromě obrovského množství příležitostí k napsání různých monografií. Následující text je třeba brát jako přehled o české migraci nebo spíše zevrubnější výtah z tohoto přehledu. Češi ve světě nepatří k nejviditelnějším a už ne k vůdčím rozhodujícím silám světových dějin. Přesto zanechali velice výrazné stopy. Přehled o české migraci za hranice českých zemí nechce tyto stopy hodnotit nebo přímo porovnávat s ostatními etniky a národy, je to jen náčrtek anebo připomenutí, jaké kouty světa zasáhla jejich přítomnost.

Exodus nekatolíků

Za první hromadný odliv obyvatelstva za hranice se považuje českobratrská emigrace po porážce stavovského odboje v roce 1547. Její kroky vedly do Polska a Poznaňska. Druhým hromadným vystěhovalectvím byl postupný odchod nekatolíků po bělohorské bitvě v roce1620. Nejprve odešli šlechtičtí účastníci odboje, pak evangeličtí kněží a učitelé, následováni měšťany. Tehdy opouštěly domovy celé rodiny. Český šlechtic Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka v Pamětech uvádí, že celkem emigrovalo 36 000 protestantských rodin. Byli mezi nimi Jan Ámos Komenský, Pavel Skála, Pavel Stránský, Václav Hollar, Karel starší ze Žerotína. Hlavním útočištěm se stalo Sasko, dále Slezsko, Uhry a Polsko. Exulanti se rozptýleně usazovali v Sedmihradsku, Rusku, Švédsku, Dánsku, Hamburku, Holandsku, Anglii, Braniborsku i jinde.

Třetí vlny náboženské emigrace se účastnili většinou poddaní nekatolíci v polovině 17. století. Dostali se do Saska, Slezska a Pruska. Zmírnění protireformace v poslední čtvrtině 17. a počátkem 18. století v důsledku válečných a finančních potíží Leopolda I. a také Josefa I. znamená vzrůst nekatolíků v českých zemích, které podporovala exulantská centra v Žitavě, Pirně apod. Následnou panovnickou reakcí na působení exulantů na nekatolíky v Čechách byl jezuitský protireformační teror za Karla VI. (1711 - 1740). Výsledkem tohoto protireformačního teroru byl čtvrtý proud vystěhovalectví do Slezska, Saska a Pruska.

Pátý proud byl podnícen výzvou pruského krále Fridricha II. ke kolonizaci pruského území. Agitaci prováděl kazatel Jan Liberda. Po několikaletém pobytu v Münsterberku (dnes Žembice v Polsku) se proud rozdělil. Zůstali jen luteráni, příslušníci bratrské církve se spojili s novými emigranty z Čech k dalšímu pochodu na Sycovsko. Zde založili Velký Tábor a později ještě Malý Tábor, Čermín a Veronikapol. Kromě Sycovska se usídlili také na Střelínsku, kde vybudovali osady Husinec a Poděbrady. Jiná část tohoto proudu se dostala do Opolska a vystavěla Bedřichův Hradec a Lubín a protestantská migrace osídlovala další místa.

Zemědělská kolonizace

Česká zemědělská kolonizace byla charakteristická pro celou dobu 19. století. Zároveň se od poloviny století projevovalo narůstání hromadného vystěhovalectví do velkých průmyslových center v Evropě i zámoří. Do dvacátých let 19. století spadá založení českých vesnic v Banátu. Stalo se tak na žádost zdejšího vojenského velitelství a bylo to opatření proti turecké expanzi na Balkáně. Češi vybudovali vesnice Svatou Helenu, Biger, Rovensko, Eibenthal, Šumicu a Novou Ogradinu na rumunském území a Ablián neboli Češko Selo, Veliký Bečkerek a Velké Srediště na území Vojvodiny (Srbsko).

V letech 1861-1865 se vystěhovaly české (ale také německé) rodiny z českých zemí na Krym. Vznikaly nové české vesnice Čechohrad a Bohemka a česko-německá vesnice Alexandrovka. Několik českých rodin se usídlilo v dalších obcích bývalé tauridské gubernie. V letech 1867-1868 pozvala ruská vláda české osadníky ke kolonizaci černomořské oblasti. Ti se soustředili zvláště v osadách Metodějovka, Kyrilovka, Vladimirovka, Glebovka, Aderbijevka, Tekos, Tešebs, Anastasijevka, Pavlovka a Varvarovka.

Další vystěhovalectví proběhlo v letech 1868 - 1874 do volyňské gubernie, kde bylo možno zakoupit lacinou půdu od polských statkářů. Vzniklo víc než 50 českých vesnic: v dubenském okresu třeba Podhájce, Mirohošť, Sedmiduby, Závalí, Straklov, Malín, v rovenském okresu kupříkladu Hlinsko, Hrušvice a Kvasilov, v luckém okresu můžeme jmenovat Teremno, Borjatín, Hubín a další, v vladimirovolyňském okresu Kupičev, v ostrožském okresu Hulč, Bludov, Antonovka aj. První českou osadou na Volyni byla obec Luthardovka (1863), založená asi sedmnácti rodinami potomků náboženských exulantů, kteří sem přišli z Polska.

Vystěhovalectví na území bývalé Jugoslávie vytvořilo tři jazykové ostrovy: v Chorvatsku, Vojvodině a Bosně-Hercegovině. Jiní čeští migranti skončili rozptýleně v Srbsku, Slovinsku a na dalmátském pobřeží. Nejstarší českou osadou v Chorvatsku bylo Ivanovo Selo, osídlené Čechy v roce 1826 (dnes je to součást obce Grubešno Polje v Bjelovarském kraji, je to město asi 150 km severovýchodně od Záhřebu). Zároveň české rodiny přišly do hraničářské obce Veliki Zdenci a do dalších obcí. V jihovýchodním Chorvatsku mezi Sávou a Drávou vznikla nejsilnější koncentrace českého vystěhovalectví kolem Daruvaru.

Dva hlavní vystěhovalecké proudy v 19. století

Ve druhé polovině 19. století do první světové války dominovaly dva vystěhovalecké proudy z českých zemí. Jeden mířil do Spojených států amerických a druhý do Rakouska. Objevem zlatých polí v Kalifornii v roce 1848 vzrostlo vystěhovalectví za oceán. Po hospodářské krizi na konci padesátých let a po občanské válce v USA v letech 1861-1865 se naskytla možnost získat půdu v západní části USA. Pokles nákladů na lodní dopravu zavedením parolodí přispěl k vystupňování migrace tímto směrem. Její vrchol nastal v osmdesátých letech. Jednalo se převážně o vystěhovalectví do zemědělských oblastí, kde postupně vznikala česká sídla: v Texasu například Novohrad, Moravia, Praha, Velehrad a Vyšehrad, v Nebrasce Prague, Bruno či Kovanda, ve Wisconsinu Slovan, Mělník, Krok, Pilsen, podobně v Iowě. Od osmdesátých let směřuje české vystěhovalectví také poměrně silně do průmyslových center, hlavně do Chicaga, New Yorku a Clevelandu. Na rozdíl od rozptýleného usazování v USA se české vystěhovalectví do Rakouska koncentrovalo do Vídně. Jednalo se zvláště o řemeslníky a pracovníky dělnických profesí. Vídeň se stala po Praze druhým českým kulturním centrem.

Latinská Amerika

V letech 1872-1875 odešly skupinky obyvatel z Broumovska a Policka (Police nad Metují) v severovýchodních Čechách do jižního Chile, kde vzniklo městečko Nueva Braunau. Na počátku 20. století odcházeli Češi do Argentiny, nejvíce do Buenos Aires a blízkého okolí: Berisso, Veronica, Avellaneda. Mezi profesemi převažovali inženýři, obchodníci a dělníci různých oborů. Během několika desetiletí vytvořili čeští a slovenští vystěhovalci silnou českou zemědělskou kolonii v severoargentinské provincii Gran Chaco v okolí městečka Presidencia Roque Saenz Pena (v roce 1937 mělo asi 5 000 Čechů). V Brazílii se nejvíce Čechů soustřeďovalo od devadesátých let ve státech Sao Paulo, Paraná, Santa Catarina a Rio Grande do Sul. V době druhé světové a v poválečných letech se Češi účastnili velkých kolonizačních projektů pod vedením Jan Antonína Bati. Vznikla města Bataguasu, Bataipora, Batatuba.

Další industriální migrace

Od poloviny 19. století začíná vystěhovalectví českých řemeslníků, živnostníků a především dělníků a zároveň od konce století se přidává sezónní zemědělské vystěhovalectví. Tyto proudy směřují zvláště v meziválečném období do západní Evropy. Převažuje úmysl dočasného přesídlení nad stálým, které bylo charakteristické pro zemědělskou kolonizaci v 19. století. Vystěhovalci z ČSR byli po Polácích nejsilnější emigrací v městech meziválečného Německa. Nejdůležitější střediska krajanů byla v Drážďanech, Saské Kamenici, Lipsku, Berlíně, Hamburku, Brémách a zvláště v průmyslových obvodech v Porýní a Vestfálsku. Od devadesátých let převládal příchod horníků a profesí spojených s těžbou.

Vystěhovalectví do Francie, Švýcarska a dalších zemí západní Evropy bylo za ostatními již jmenovanými proudy zpožděno. První řemeslníci a živnostníci přišli do Paříže v polovině 19. století. Nárůst vystěhovalectví do Francie nastal až po první světové válce. Během dvacátých let vzrostly počty lidí z Československa přítomných ve Francii z 5 000 na 80 000. Vystěhovalci působili ve všech departementech a pracovali v nejrůznějších povoláních. Nejvíce odcházeli do průmyslu, zemědělství a hornictví. Převažovaly válkou zničené a francouzským obyvatelstvem opuštěné prostory po celé zemi, zvláště na severu. Oblasti nejsilnější koncentrace českého vystěhovalectví do Francie vykazovaly čtyři departementy u severní hranice s Belgií a Německem (Pas-de-Calais, Nord, Moselle, Meurthe-et-Moselle) a čtyři departementy kolem Paříže (Seine, Seine-et-Marne, Seine-et-Oise a Oise). Velký nárůst prodělalo též vystěhovalectví do Belgie. Zájemci o dělnické profese se stěhovali do provincií Haimaut, Liége a Limburg, zatímco největší skupina starousedlíků (řemeslníků) přesídlila do provincie Brabant a zvláště do Bruselu již v 19. století. V menších počtech odcházeli vystěhovalci do Holandska, Anglie, Švýcarska a do dalších států Evropy.

Zvláštní druh české zahraniční migrace

Bylo to organizované vystěhovalectví, čili řízená migrace, z první Československé republiky do Svazu sovětských socialistických republik. Tentokrát přesun řídila v letech 1923-1932 Komunistická strana Československa, když reagovala na rezoluci IV. kongresu Komunistické internacionály o proletářské pomoci sovětskému Rusku. Drobní řemeslníci z Prahy a z okolí Slaného se nechali zlákat příslibem volné půdy a vytvořili jednu z prvních skupin. Ta pod názvem Pragomašina odjela do Tbilisi. Následovaly další. V uspenské, stalingradské a saratovské oblasti vznikly české zemědělské komuny. Účastníci přesídlení si přivezli s sebou vlakem zemědělské stroje a kromě techniky jejich zkušenosti znamenaly v silně zaostalých poměrech mimořádný pokrok. Podobně v roce 1932 řemeslnické družstvo nazvané Interhelpo vyslalo čtyři transporty vystěhovalců do Frunze ve střední Asii, kde Čechoslováci založili několik drobných průmyslových a zemědělských podniků. Po roce 1945 většina účastníků tohoto typu vystěhovalectví reemigrovala do Československé republiky.

Těsné souvislosti zahraničních Čechů s domovem

Jedná se o velké téma pobytu českého etnika v zahraničí a jeho vztahu k domovu. Stačí jen připomenou tyto tři důležité body: 1. Exily: po roce 1914, 1938, 1948 a 1968. 2. Vytváření moderní diaspory po roce 1990 odchodem mladých lidí nikoli ze sociální nouze nebo přímo z politických důvodů, nýbrž kvůli potřebě zahraničních zkušeností (studijních, pracovní a dalších). 3. Vznik nového celku zahraničních Čechů po rozdělení Československa 1993: Češi na Slovensku.

Druhotné migrace

Migrace českého etnika nekončily vždy jen v jedné lokalitě, popřípadě založením osady. Následovaly druhotné migrace (jednotlivců, rodin i celých skupin), jichž výsledkem byl mnohokrát vznik dalších českých osad. Například následné generace prvních osadníků, kteří založili v polovině 18. století na Sycovsku Tábor a Čermín, začaly na počátku 19. století odcházet za lepšími životními podmínkami do polského vnitrozemí a roku 1803 položily základy k vesnici Zelov. Stejným způsobem si počínala i druhá část migrantů ze Sycovska, která v roce 1818 začala budovat vesnici Kúcov. Podobné případy byly i na Balkáně.

Po roce 1900 se odstěhovalo několik rodin z Volyně na Sibiř do tomské gubernie, kde se usídlily v obcích Sosnovka, Miltuš a Ditlov. Další Češi odešli do jenisejské gubernie. Do bosenského Posáví přišli v roce 1894 čeští vystěhovalci z volyňské gubernie, kde odmítli přijmout pravoslaví. Založili Novou Ves u Bosanského Kobaše a o rok později Mačino Brdo a Vranduk u Doboje. Další část se usídlila v Malici a v Detlačkim Lugu v okrese Derventa.

V Bulharsku při Dunaji vznikla na počátku 20. století česká vesnice Vojvodovo. Přišli do ní potomci českých rodin, které před osmdesáti léty kolonizovaly neobydlenou část rumunského Banátu (kde tehdy založily obec Svatou Helenu). Druhotnou migrací vznikly české vesnice Goluboje v Moldávii nebo Borodinovka v Kazachstánu. Migrační pohyb pokračoval dále. Směřoval buď na jiná místa ve světě (např. z Vojvodova na konci dvacátých let se Češi stěhovali do Argentiny), nebo vedl po roce 1918 a také 1945 a 1989 (i když v malých počtech) zpět do českých zemí.

Stanislav Brouček