Blanka Karlsson na konferenci Krajané a kultura v září 2010Blanka Karlsson na konferenci Krajané a kultura v září 2010 Poprvé se Týden zahraničních Čechů konal v roce 650. výročí založení Univerzity Karlovy 28. 6. – 4. 7. 1998. Byl to 13. kongres v mém životě. Pak jsem se účastnila i dalších ročníků Týdnů a konferencí. Na tento kongres jsem přinášela své badatelské výsledky, ale poprvé jsem se ocitla na kongrese, který nebyl jaksi přísně vědecký a na který se účastníci sjeli z různých oborů badatelských i jiných. Atmosféra byla každou chvíli jiná – jednou nadšená a úsměvná, jindy až plačtivá, někdy i ve hněvu. Mikrofon, který putoval po sále do rukou přítomných diskutujících, zaznamenával všelijaké dojmy a zážitky českých krajanů z celého světa. Zajímavou částí tohoto kongresu byly kontakty s vládou naší vlasti a jinými tzv. vyššími místy, jakož i návštěva Pražského hradu, Senátu ve Valdštejnském paláci, Státního ústředního archivu – dnes Národního archivu v Praze atd. Diskuse a příspěvky pak byly vydány tiskem ve sborníku Týdne zahraničních Čechů „Exil sám o sobě“.

Prvnímu Týdnu zahraničních Čechů vděčím za kontakty s prezidentskou kanceláří, přijetí tam a za vznik mého archivu v Národním archivu v Praze. Vděčím mu i za to, že pokaždé vyšel můj příspěvek ve sborníku. Na každém kongresu mám svůj pořádek v papírech, kdy si např. na druhou stranu vizitek píšu, o koho jde, o čem, kde a kdy jsme mluvili, co se na mně žádá či komu co chci poslat z mých prací. Teď ty nalepené vizitky s mými poznámkami putují do archivu. Během všech kongresů přejde v mém životě nekonečná řada osob. Některé ihned zmizí, jiné se zapíšou do paměti, ale zmizí jaksi fyzicky, jiné v mém životě zůstávají v dalším kontaktu badatelském i přátelském. Někdy se ty kongresy zdají jako řetěz – tady a tady jsem poznala toho a toho a díky tomu jela tam a tam (na jiný kongres, ale i šermovat na festival Jičín město pohádky) vybídnuta na základě tématu přednášky či hovoru.

Druhý ročník Týdne zahraničních Čechů proběhl v Praze 1. – 5. 10. 2000. Tento kongres, 19. v mém životě, byl opět zahájen ve velké aule Karolina – mého akademického domova! Je to místo mnoha slavnostních zahájení, kterých jsem se zúčastnila, ale také místo mé práce v roce 1973, kdy jsem pracovala jako sekretářka Univerzitních zpráv a zapisovala těsnopisem poznámky ze schůzí, které jsem pak přepisovala na stroji a posílala všem členům redakční rady. V té době člověk procházel prostorami do hlavní budovy z Celetné ulice a nyní po letech jsem těmito prostorami zase procházela, neboť např. Pittrova konference a Týden zahraničních Čechů se konaly v Modré posluchárně univerzity, kam se vchází také z Celetné ulice. Při vstupu do Karolina mám hned za hlavními dveřmi pocit člověka, který vstupuje doma do předsíně. Karolinum, to je síla, která mě vždycky vyzdvihne již jenom při pouhém rozhlížení se po Velké aule – nádherná socha Karla IV, gobelín, ostatní sály, chodby...! Nemusím zde vykládat fakta, které si člověk v dnešní internetové době lehce najde na počítači.

Z deníku: Pondělí 2. 10. 2000: Slavnostní zahájení v aule Karolina. Ach, to jsem si vychutnala! Seděla jsem s pracovníky archivu. Konání kongresu bylo tentokrát v budově Právnické fakulty. Odtamtud jsme šli do senátu Valdštejnského paláce, kde nás přijali zástupci parlamentu. Uterý 3. 10. 2000: Setkání s panem prezidentemVáclavem Havlem. Byl nemocen v Lánech, a tak jsme byli přijati jeho zástupcem. Bylo to fantastické. Večer slavnostní recepce v Míčovně Pražského hradu. Návštěva a prohlídka Státního ústředního archivu. Členové setkání byli překvapeni, že je tam můj archiv vedle J. Masaryka (ve stejném archivním oddělení osobních fondů).

Třetí ročník Týdne zahraničních Čechů se uskutečnil v Praze 28. 9. – 4. 10. 2003, zúčastnilo se 300 Čechů z 28 zemí. Otevírám modré desky, které jsme dostali v registrační kanceláři. Musím zde poznamenat, jak je příjemné jezdit na mezinárodní kongresy. Za prvé jsou vždy zajímavé kongresové materiály a člověk se nechá rád překvapit stylovými deskami či aktovkou (např. krásnou černožlutou ze světového kongresu bohemistiky v Praze, kterou do dneška používám na služební spisy). Za druhé je velice příjemný pocit typu: jsme na jedné lodi se společnými zájmy. Za třetí je obvyklá přitažlivost kongresového programu, kde se zvědavostí čtu, jaká setkání jsou pro nás připravena.

Z deníku: Neděle 28. 9. 2003: Registrace a seznamovací setkání účastníků při sklence vína. Šla jsem najisto do Karolina, ale to jsem se opravdu spletla, neboť hlavní vchod byl v neděli zamčen a správný vchod byl nikoliv z Celetné ulice, ale ze Železné ulice, tj. hned za rohem vedle Stavovského divadla. Vstoupila jsem do sálů v přízemí Karolina, kde bylo ono setkání. Neviděla jsem mnoho známých obličejů z minulých kongresů, ale přeci jen několik ano. Hledala jsem Vlastu, rozhlasovou redaktorku z Rumunska, se kterou jsem se sblížila na prvním Týdnu v roce 1998. Nebyla tam, ale přijela o den později. Ale Dr. Oldřich Černý, který je duší kongresu a byl na mé promoci, se se mnou srdečně pozdravil. Na recepcích je přirozené chodit okolo, podávat lidem ruku, představovat se jim a ptát se na jejich obor.

Pondělí 29. 9. 2003: Slavnostní zahájení Týdne ve Velké aule Karolina stejně jako na předešlých Týdnech 1998 a 2000. Na programu byl pozdrav primátora hl. m. Prahy Pavla Béma, pozdrav náměstka zahraničních věcí ČR Pavla Vošalíka, projev rektora Univerzity Karlovy a proslov J. Kruliše-Randy ze Švýcarska. Všichni, kteří měli řeč, hovořili velice krásně. Dokonce mi tekly slzy. Vládní představitelé projevují ocenění situace Čechů v cizině, kde opravdu není lehké uplatnit se v cizí společnosti, jak si to člověk přeje. V Karolinu mě vždy upoutá impozantní zjev rektora Univerzity Karlovy prof. Ivana Wilhelma. Líbí se mi latinské oslovování, např. cives academici. Moje doktorské promoce v  latině, to byla nádhera! Z projevu rektora jsem se dozvěděla, že Univerzita Karlova má 11.000 studijních míst a každý pátý uchazeč může být přijat. Další projev předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta byl perfektní řečí o vztahu Čechů doma a v cizině. „Češi v cizině, to je naše alter ego, druhý zrak, zrcadlo do světa nastavené“ (tady mi tekly ty zmíněné slzy).

Úterý 30. 9. 2003: Moderátoři O. Černý a I. Dubovický se mi zamlouvali nejvíce, neboť hovořili rovnou k věci a dobře usměrňovali diskuse a diskutující účastníky. Paní senátorka J. Seitlová se stala miláčkem kongresu nejen svým půvabem a oduševnělým zjevem, ale také svou laskavostí a schopností. Působila na mne jako člověk vzbuzující důvěru. Přihlásila jsem se v diskusi k projevu předsedy vlády ČR Vladimíra Špidly a potom jsem mu předala svou knihu Finspongský rukopis J. A. Komenského, kterou již má celá řada předních vládních činitelů, ministrů apod. Na kongresech a recepcích jdu vždy s knihou v ruce k těm nejvyšším a než vše společensky odkonverzuju, číšníci odnášejí zbytky jídla pryč. Ale to mi nevadí. Ovšem český prezident a švédský král jsou vždy první, kterým své dílo předávám.

Středa 1. 10. 2003: Návštěva Státního ústředního archivu byla velice příjemná. Zapsala jsem si, že Zemské desky – klenot Země České – zajištění práv – jsou zachovány od r. 1531 a do archivu se dostává to, co už nemá právní platnost. Z r. 1948 jsou poslední zachovalé zemské desky. Desky zemské z doby Jana Lucemburského shořely v požáru v roce 1541 a jediná se zachovala díky tomu, že ji měl jeden úředník doma v den, kdy hořelo. Dnes jsou v Národním muzeu. Od r. 1348 existují zemské desky v Brně za Moravu. Josef II. dal vyklidit kryptu chrámu Sv. Mikuláše na Malé straně a dal tam Desky zemské z Hradu. Asi v r. 1860 byly převezeny do budovy soudu za Stavovským divadlem. Archiv České koruny obsahuje edici faksimilií do r. 1526. Za komunistů došlo k porušení listin kvůli špatným chemikáliím ze Sovětského svazu používaných českými konrervátory. Z roku 1357 jsou zakládací listiny kapituly Karlštejnské. Originály bývají povoleny k zapůjčení na výstavy jen měsíc. V archivních prostorech měli na stěně Prahu z knihy Liber chronicarum čili nejstarší pohled na Prahu. Řekla jsem jim, že exemplář této knihy je jako válečná kořist z Olomouce ve Švédsku. Nejstarší mapa Čech je z r. 1517 - Mikuláš Klaudián, dřevořez plus knihtisk z roku 1518. Kat Mydlář dostal za popravu bělohorských pánů 584 kop míšenských. Kresby Křivoklátu z r. 1643. Jan Lucemburský, Kazimír Polský, Karel IV. atd. atd., moje poznámky nemají konce. Masarykův rukopis Washingtonské deklarace. TGM 13.-14.10. 1918 musel napsat 3 varianty Deklarace nezávislosti. Česky, ale definitivní text je anglický. Zpět na kongres. Sekce kulturní, celá řada jmen. Odpoledne přišel klavírista profesor Kvapil a hovořil o Dvořákově jubileu. Ach, synové, proč tady nejste!

Čtvrtek 2. 10. 2003: Český rozhlas, krajanská rubrika zahraničního vysílání každou sobotu, kde bude interview se mnou, ale já to nemohu slyšet. Interview dělali dokonce dva reportéři. Později jsem se dozvěděla, že interview jako ostatně všechno je uloženo na webových stránkách Radia Praha www.radio.cz, takže je stále přístupný veřejnosti. Ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda mě překvapil svým mladým věkem a krásnou řečí o tom, co znamená pevná vazba vůči mateřskému státu. (Čtenář jistě uhodne, že jsem se přihlásila do diskuse a s mikrofonem v jedné ruce a s knihou Finspongský rukopis ve druhé ruce jsem kráčela přes celý sál k ministrovi a řekla mu: Pane ministře, krásně jste mluvil, člověk by brečel, tady ode mne máte šest let práce zahraničního Čecha...)

Pátek 3. 10. 2003: Dnes jsem se dozvěděla, že Českých center je celkem 16 a jsou v 15 zemích. Návštěva senátu ve Valdštejnském paláci. V diskusi výchovné sekce jsem se opět rozplamenila v otázce znalosti mateřštiny v cizině. Sedmý den kongresu. Sobota 4. 10. 2003: Poznala jsem osobně JUDr. B. Hynka z ministerstva zahraničí, který se mnou navázal kontakt v souvislosti s mou nominací na cenu Jana Masaryka Gratias agit (tu cenu jsem nikdy nedostala, i když jsem byla nominována několikrát. Jednou mi řekli, že jsem moc mladá, jindy zas že je osmdesát nominovaných atd.). Další a další vizitky a poznámky. Slavnostní recepce je tentokrát v Senátu. Setkávám se s dalšími novými lidmi. Můj globální pohled na kongres Týden zahraničních Čechů v roce 2003: nejpříjemnější pocit je chodit mezi účastníky, se všemi se dobře znát, bavit se, cítit se s nimi na jedné lodi. Největší radost mám z toho, že mi vydají příspěvek o Smetanovi. Největší štěstí je být zase v aule Karolina. Největší uspokojení mám při návštěvě Národního archivu, kde vystavili různé archiválie mj. z mého archivu – ne moje bádání, ale fotografie a texty z našeho vystoupení historického šermu. Tak se zdá, že historický šerm přitahuje více než Komenský a Smetana – někdy. Největším úspěchem je, že se mi podařilo dát svou bibliografii a knihu těm pravým a že mi vyjde ten Smetana. Něco nepříjemného - vlastně vůbec ne.

Týden zahraničních Čechů v Praze v roce 2006Týden zahraničních Čechů v Praze v roce 2006 Čtvrtý Týden zahraničních Čechů v Praze 17. – 22. 9. 2006, můj 30. kongres v životě. Z deníku: V sobotu 15. 9. 2006 jedu na v pořadí čtvrtý ročník Týdne zahraničních Čechů. Vystoupím ve středu 20. 9. na Sympoziu Média a zahraniční Češi, kde podám zprávu o nově založeném Vydavatelství Blanka Pragensis. Cítím se trochu smutně, protože jedu bez rodiny. Neděle 17. 9. 2006: Registrace a setkání účastníků u číše vína. V duchu si říkám: opět doma na půdě Univerzity Karlovy. Setkání se známými z minulých týdnů, ale také s novými lidmi, kteří jsou třeba na tomto kongrese poprvé. Oldřich Černý mi řekl, že viděl moji knihu, že je to nádhera! Ach, to potěšení z takové chvály! Byla to moje monografie Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630-2000. Pondělí 18. 9. 2006: Zahájení Týdne jako vždy velkolepě ve Velké aule Karolina. Ve středu 20. 9. byla řada na mně, ale celý den proběhl jako nervák, protože hovořilo více lidí, než bylo v programu a vzniklo nebezpečí, že vůbec nebudu moci vystoupit. I to se stává. Řečníkovi prostě oznámí, že pro nedostatek času nelze. Naštěstí jsem potom na řadu přišla, ale jako úplně poslední. Nebudu jmenovat všechny osoby, se kterými jsem se setkala. Za zmínku však stojí moje setkání s klavíristou prof. Kvapilem a houslistou prof. Štrausem, kteří oba vystupovali ve Valdštejnském paláci pro nás, účastníky kongresu. Měla jsem rozhovory i s jinými hudebníky a všude jsem hovořila o hudební činnosti mých synů.

V roce 2008 jsem se konference zahraničních Čechů v Praze nezúčastnila. Dalšího ročníku v roce 2010 už ale ano. Konference Krajané a kultura se konala 6. – 8. září 2010 v Praze.

Z deníku: Pondělí 6. 9. 2010: Setkání začíná, v 8.00 je registrace a v 9.00 zahájení. Přihlašuji i manžela Stellana a platím za něj účastnický poplatek. Jsem totiž velice hrdá na jeho češtinu, kdy suverénně konverzuje všude a s každým. Kongres se koná v nové budově Národního muzea. Vždycky jsme chodili okolo od metra ke Smetanovu divadlu. Potkávám známé z bývalých Týdnů zahraničních Čechů. Na začátku dávám svou knihu předsedovi senátu Přemyslovi Sobotkovi. Je velice potěšen a děkuje a já konstatuji, že je to jako kdybych dala knihu Karlu IV. Na všechny od vlády se dívám jako na lidi z okruhu Karla IV.

Krajané a kultura, pohled do jednacího sáluKrajané a kultura, pohled do jednacího sálu Úterý, 7. 9. 2010: Kongres pokračuje a ve 12.15 se dostávám na řadu. Hovořím o vlastní veřejné kulturní činnosti ve Švédsku v oborech historický šerm, folklor, step, vlastní olejomalby na výstavách a v tisku, koncertování synů, turistika, kulturní společnosti a sázení lesů (6.647 sazenic sázeno česko-švédskýma rukama naší rodiny). Na konci obrázků, které jsme pořídili v Národním archivu z mých archiválií, pouštím koncert syna Richarda, kde zpívá píseň Když jsem šel z Hradišťa. Jsem vděčná za to, že jsem dostala slovo v programu. Je to můj 32. kongres v mém životě, ale poprvé hovořím o své kulturní činnosti, ne o té vědecké. Text mého příspěvku je již na webových stránkách konference www.zahranicnicesi.com. Večer je recepce. Setkávám se s ředitelem Národního muzea Michalem Lukešem, který s úsměvem konstatuje, že je informován o akcích mé rodiny. Posílám mu totiž vše, neboť je mezi mými adresáty od té doby, co jsem dala darem do knihovny Národního muzea svou knihu Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630-2000. Hledám PhDr. Jiřího Křesťana z Národního archivu, představuji ho řediteli a pak se společně fotografujeme.

Středa 8. 9. 2010: Jdeme na prohlídku Národního divadla. Polovinu prohlídky obětuji a přidáváme se se Stellanem ke skupině, která je přijata ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým v historické ředitelně. Je to zážitek. Zve nás na Bohemia sekt. Vskutku noblesní styl. Obědváme opět v restauraci nové budovy Národního muzea, kde se kongres konal. Potom máme prohlídku Národního muzea. Největší zážitek prožívám dole v knihovně, kam se normální smrtelník ani nedostane. Zírám na police s knihami, které patřily F. Palackému.

V časovém rozmezí 14 let jsem absolvovala 32 kongresů. A výsledek? Publikování příspěvků tiskem, setkání s ostatními badateli a oboustranné uznání. Člověk je tvor společenský, vlastně závislý na jiných. Spisovatel musí mít čtenáře, herec diváky, hudebník posluchače, badatel ostatní badatele, kteří uznají jeho výsledky. Zahraniční Čech krajany. Člověk musí mít člověka. Nikdo z nás nechce být Robinsonem. Na kongresech se vždy cítím jako ryba ve vodě a velmi rozkvetu. Dávám své dílo na oltář vlasti a za odměnu dostávám další živiny do duše badatelské i lidské. Setkání zahraničních Čechů jsou zvláštní právě v tom, že jsme jaksi na jedné lodi, i když z různých oborů. Tou lodí myslím cizinu, která se nám zahraničním Čechům stala druhým domovem. Ale v tom prvním domově – ve vlasti, tam je navždy uložena naše vlastní totožnost.

Blanka Karlsson