Richard Basler, foto: Gerald SchubertRichard Basler, foto: Gerald Schubert Dnes už je počet Čechů u našich sousedů nepatrný, ale přesto žijí bohatým kulturním životem. Nejmladší přistěhovalci - ti z generace pražského jara - se setkávají v Kulturním klubu Čechů a Slováků v Rakousku. Richard Basler je místopředsedou jejich svazu. A právě s ním se podařilo udělat interview o vídeňských Češích, jejich identitě a o kulturním klubu.

Pane Baslere. Kolik Čechů žije v Rakousku, respektive ve Vídni?

„Musíme rozlišovat mezi těmi, kteří získali rakouské občanství a těmi, kteří si bez ohledu na občanství uvádějí jako dorozumívací jazyk češtinu. Podle sčítání lidu v roce 2001 žije ve Vídni 6.000 a v celém Rakousku 12.000 Čechů, kteří si zvolili jako svůj jazyk češtinu a zároveň jsou občany Rakouska.“

Váš spolek má sídlo ve Vídni. Jak vznikl a jaká je jeho činnost?

VídeňVídeň „Spolek byl založen v roce 1974, převážně lidmi z řad exilu a politicky pronásledovaných. Lidmi, kteří tehdy museli opustit Československo. V oblasti Vídně nebyla jednoduše žádná možnost zapojit se do jiného spolku - z politického i generačního hlediska. Většina uprchlíků byla mladší, funkcionáři dříve založených spolků oproti tomu výrazně starší. Vniklý generační konflikt vyústil v založení vlastního spolku mladší generace. Také činnost kulturního klubu se lišila, už jen tím, že byl od počátku více politicky angažovaný než tomu bylo v ostatních spolcích. Politicky ve smyslu: musí se lidem vštípit, jaké bezpráví je postihlo. Šlo také o to, že s chartisty a jinými politickými uprchlíky se v Rakousku zacházelo odlišným způsobem. Avšak později - po roce 1989 - se politické cíle trochu změnily. Začali jsme se starat například o řadu českých umělců, kteří se v Rakousku mezitím usadili, aby mohli dále rozvíjet svou činnost. A sice tak rozvíjet, aby Rakušané měli na zřeteli, jak obohacují místní kulturu.“

Zmínil jste rok 1989, tedy pád tzv. železné opony. Jak se od té doby změnil obraz Čechů v Rakousku?

Ferdinand Lacina, foto: www.aeiou.atFerdinand Lacina, foto: www.aeiou.at „Změnil se k dobrému, což je příjemné. Do poloviny 90. let se člověk tak trochu styděl za to, že je českého původu. Od té doby se situace zlepšila a stále více lidí, také společensky úspěšní Rakušané, známí lidé, politici, se začali přiznávat ke svým kořenům. Řekli, že jejich babička, dědeček, ba i rodiče mluví česky. Jedním z příkladů je bývalý ministr financí Lacina. A když národnostní skupina získá pozitvní obraz, je to pro její přijetí majoritní společností velmi důležité. Jen když věříte, že „češství“ je pozitivním dědictvím a obohacením, pak můžete konečně něco předávat dále.“

Till Janzer