Jiří Kárnet v East Village, NYC, asi rok 2004, foto Archiv Viktora A. DebnáraJiří Kárnet v East Village, NYC, asi rok 2004, foto Archiv Viktora A. Debnára „Píšete, že jste mi vděčný za impulz k tomu, že jste se rozepsal. Inu, to mi přirozeně lichotí, přičítáte-li mi tuto zásluhu, i když na druhé straně jsem nucen brát to s přirozenou rezervou: to byla přece náhoda, že já přišel se svou anketou; nebýt toho, přišel by impulz jiný, potřeba se z určitých věcí vypsat ve Vás zřejmě byla – a domácí dění ji zřejmě jen stupňovalo – a pouze čekala na vnější příležitost, resp. záminku k svému uplatnění.“ Tyto věty napsal Václav Havel Jiřímu Kárnetovi v dopise z července 1969, přičemž měl na mysli právě Kárnetův Posmrtný deník.

Esej původně vznikal jako odpověď na dvě anketní otázky Václava Havla, které tazatel položil některým exulantům během své návštěvy New Yorku v roce 1968: „Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?“ a „Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?“ Kárnetův text svým rozsahem i stylem zdaleka překročil „zadání“ anketních otázek a měl v roce 1968 vycházet na pokračování v Literárních listech, resp. být na Havlovo doporučení vydán v nakladatelství Československý spisovatel; po srpnu 1968 však již k realizaci knižního vydání nemohlo dojít. Esej tak vychází dnes se čtyřicetiletým zpožděním doplněný o tři dopisy Václava Havla.

Posmrtný deník představuje text, v němž se zcela přirozeně mísí soukromé, velmi volně pojímané úvahy deníkového charakteru s úvahami politickými, „veřejnými“. Je psán formou vnitřního monologu, jde o otevřenou zpověď, o pozorování sebe sama, které je ve své první části „otevřeno“ obsahově hutnou, vpřed pádící „řízenou“ asociativní metodou. Útržkovitý charakter této nesyžetové prózy, těkání z jednoho tématu na druhé, určitá „zmatenost“ ústí v dojem chaotičnosti, v pocit, že se vše děje neuspořádaně, takříkajíc přes sebe, najednou – ovšem tak, jak se děje „najednou“, ve své celistvosti, i sám život.

Hned v úvodních pasážích sděluje Jiří Kárnet svému tazateli, že „skoro zároveň jsem věděl, že mě nezajímá ani tak, co odpovím Vám, nýbrž jak bych odpověděl sám sobě – což opět (skoro zároveň jsem tušil) nebude na oplátku zajímat Vás a asi nikoho na světě kromě mě!“ A skutečně, místy – jak autor „zapisuje skutečnost“ a „skládá sám sebe“ – můžeme při čtení nabýt dojmu až přílišné sebestřednosti, ovšem paradoxně právě i díky tomuto rozměru je text nadosobní; je to „dokument“ časově determinovaný rokem 1968, ale zároveň i dokument nadčasový – dozvídáme se o „nich“, o exulantech, ale v mnoha ohledech i o nás, teď a tady. Skrze vlastní osobu, skrze analýzu sebe sama, jde totiž obecně o lidskou existenci, o člověka, o jeho, o náš osud. Posmrtný deník je – vedle svědectví o bytí v exilu a o vztazích některých jeho příslušníků k původnímu domovu – především výpovědí a svědectvím o hledání, o zápolení vlastního nitra se sebou samým, pokusem dobrat se vnitřní pravdy, a tím i vnitřní svobody. Slovy Jiřího Pistoria – hodnotícími Kárneta básníka, nicméně platnými i pro tento Kárnetův text – je esej dílem člověka, jenž „sebe sama položil jako úkol“.

Viktor A. Debnár

Více o Jiřím Kárnetovi na http://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Kárnet