Hana Gerzanicová

– nar. 1928 v Plzni, je matkou 6 dětí.

Hana GerzanicováHana GerzanicováPo únorovém převratu odešla do emigrace do Německa, kde v utečeneckém táboře Ludwigsburgu vyučovala angličtinu, následně se spolu s manželem rozhodli v roce 1950 usadit v Sydney v Austrálii, kde také vystudovala a promovala. Přes dvacet let pak pracovala jako učitelka.

Hana Gerzanicová patří k několika málo literárním osobnostem schopným psát poezii ve dvou jazycích – češtině a angličtině. Publikovala v mnoha časopisech a její souborné básnické sbírky vyšly anglicky v Austrálii a v USA, posléze po roce 1989 česky i v ČR. Má na svém kontě 1 anglickou a řadu českých sbírek („Ve stínu eukalyptů“, Plzeň 1996, „Kam cesty vedou“, Plzeň 1999 ad.), vedle toho se věnovala i překladům tvorby jiných básníků (Banjo Paterson: Balady z duše, Praha 2005). Za svou básnickou tvorbu obdržela řadu australských, amerických aj. světových vyznamenání, opakovaně byla např. oceněna Mezinárodní společnosti básníků v USA za mimořádný přínos pro básnictví, má také čestné místo v americké Síni slávy mezinárodního básnictví ve Filadelfii (The International Poetry Hall of Fame). Přitom v nejednom případě věnovala honoráře za své publikace na podporu mladých literárních talentů.

Arnošt Lustig a Hana GerzanicováArnošt Lustig a Hana GerzanicováVedle své básnické činnosti se věnovala kulturnímu dědictví australských aboriginálů, zejména jejich mytologii a duchovnímu umění. Zprostředkování informací o jejich životě věnovala četné přednášky zejména po svém návratu do ČR, v roce 1997 finančně podpořila a v Praze zorganizovala unikátní výstavu australského umění pod názvem „Australští umělci dětem“, je aktivní členkou a podporovatelkou Nadace Přátelé Austrálie. Finančně podpořila řadu dalších projektů, nyní např. rekonstrukci zvonu na nejstarším plzeňském kostele.

V Austrálii byla mimořádně činná v krajanských spolcích, a to jak organizačně, tak i vlastní přednáškovou činností, ať už to byl Czechoslovak Country Club nebo Sokol Sydney, aktivně přispívala i do krajanského tisku. Nikdy přitom nezapomínala na svou rodnou vlast – svými kulturními projekty připomínala australským krajanům české tradice, historii a kulturu.

Její mnohostranná kulturní a společenská aktivita vyvolává pocit obdivu nad tím, co někteří z našich lidí ve světě dokázali pro dobré jméno ČR ve světě navzdory tomu, že byli násilím přinuceni ze své rodné země odejít. Je právem považována za „kulturní velvyslankyni“ mezi Austrálií a ČR.

Hlavní cenu předal paní Gerzanicové spisovatel Arnošt Lustig. Předseda Senátu Přemysl Sobotka jí předal Pamětní plaketu Senátu PČR a knižní dar.

 

Eva Hahnová

– pražská rodačka (*1946), historička, která 25. srpna 1968 odešla do Německa, kde od té doby žije a pracuje. Je vdaná, syn Béla Hartmann je koncertním pianistou.

Eva HahnováEva HahnováVystudovala politologii, sociologii a moderní dějiny na univerzitách ve Stuttgartu a v Londýně, kde na tamní London School of Economics promovala u věhlasného kulturního antropologa českého původu Arnošta Gellnera. V letech 1981-1999 byla vědeckou pracovnicí v ústavu pro česká studia Collegium Carolinum v Mnichově, od roku 1999 je nezávislou historičkou v Oldenburgu.

Ve své vědecké práci se zaměřuje na dějiny politického myšlení v prostoru střední Evropy, zejména na česko-německé vztahy, a ve spolupráci s manželem Hansem Henningem Hahnem, profesorem východoevropských dějin na Univerzitě v Oldenburgu, provádějí srovnávací výzkum vztahů česko-německých a polsko-německých.

Eva Hahnová a Přemysl SobotkaEva Hahnová a Přemysl SobotkaJe autorkou a vydavatelkou řady vědeckých prací a desítek vědeckých studií a článků publikovaných v Německu, České republice, v USA a v dalších zemích, díky kterým si vydobyla pověst nebojácné bořitelky zakořeněných stereotypů a mýtů týkajících se i tak citlivých témat, jakým je např. otázka odsunu německého obyvatelstva. Už její první velké práci zaměřené na T.G. Masaryka a na počátky moderního českého politického myšlení se v roce 1982 dostalo velké a oprávněné pozornosti, a to bezesporu nejenom v důsledku kritiky, kterou otisklo tehdejší Rudé Právo. V roce 1994 vydala obsáhlý sborník k problémům interpretace komunismu a nacionalismu ve východní Evropě. Její poslední dvě velké práce jsou věnovány sudetoněmecké otázce (naposledy „Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání“, Praha 2002, společně s Hansem Henningem Hahnem).

Je spoluzakladatelkou centra pro výzkum sudetoněmeckých dějin v Oldenburgu (2003), od roku 2007 je spoluvydavatelkou knižní řady „Němci a východní Evropa“ vycházející ve Frankfurtu nad Mohanem.

Eva Hahnová dnes patří mezi světově uznávané odborníky na česko-německé vztahy a bez nadsázky ji lze považovat za jednu z nejlepších českých historiček žijících v zahraničí.

Hlavní cenu jí předal bývalý předseda Mezináordního koordinačního výboru zahraničních Čechů, o.s. dr. Oldřich Černý, předseda Senátu Přemysl Sobotka jí předal Pamětní list a knižní dar.


Jarmila (Jaru) Jančaříková

– nar. v Brně, po maturitě tam rovněž studovala biologii a chemii a specializaci svého oboru následně prohloubila na Univerzitě Karlově v Praze.

Jarmila JančaříkováJarmila JančaříkováVědeckou kariéru zahájila v Ústavu sér očkovacích látek, kde se věnovala vlivu těchto látek na imunitu. Po narození svého prvního syna v roce 1968 odešla za manželem, který byl tehdy služebně v Anglii, po třech letech a narození druhého syna pak společně odešli do USA, kde se usadili v texaském Austinu. Navzdory mimořádným obtížím při hledání zaměstnání se jí nakonec díky vlastní houževnatosti a vědeckým výsledkům podařilo získat zaměstnání na oddělení genetiky na University of Texas, kde se zabývala studiem deoxyribonukleových kyselin. Po několika letech se rodina odstěhovala do Kalifornie, kde dodnes žije. I zde zpočátku musela překonávat obtíže při získávání práce v jejím úzce specializovaném oboru, nakonec však dostala nabídku na prestižní University of Berkeley.

Tomáš Pernický, Jarmila Jančaříková a Přemysl SobotkaTomáš Pernický, Jarmila Jančaříková a Přemysl SobotkaPrávě tady zahájila výzkum krystalografie, přestože to pro ni byl zcela nový vědecký obor, který však – jak se ukazovalo – měl velké perspektivy. Složité organické molekuly jsou základem mnoha nových léků a metody krystalové difrakce umožňují určit jejich strukturu. Metody, které se tehdy ke krystalizaci proteinů používaly, však byly pomalé a trvaly až rok, což pro výrobu léků byl proces nesmírně zdlouhavý, navíc každá studie nového léku vyžadovala i desítky krystalů. Jarmila Jančaříková tehdy vyvinula zcela novou metodu, tzv. „Crystal Screening“, která znamenala průlom ve studiu struktur složitých bílkovin, zásadně urychlila cyklus krystalizace proteinů a znamenala i zásadní převrat v automatizaci celého procesu. Dnes je její metoda, označovaná jako „Jaru Screening“, využívána prakticky ve všech krystalografických laboratořích. Během 25 let, které strávila na této univerzitě, vychovala desítky špičkových odborníků, kteří její metodu šíří po celém světě. Její metoda umožnila automatizaci, díky které se rapidně zkrátil proces výroby nových léků, jako např. Prvních léků na léčení AIDS, k jejichž produkci významně přispěl prof. Holý z Prahy. Firma Gilead, pro kterou on i Jarmila Jančaříková pracovala, tak přispěla k tomu, že dnes mohou i lidé s AIDS žít dlouho a v podstatě normálním životem.

Jarmila Jančaříková je světově uznávanou odbornicí v oboru makromolekulární krystalografie a její vědecké práce mají vysokou citovanost. O mimořádné vážnosti, které se ve vědeckém světě těší, snad nejlépě svědčí osobní poznámka, kterou k nominaci napsala ředitelka americké společnosti Gileas Mary McGrath:“ Cítím se být mimořádně poctěna, že jsem měla příležitost strávit mnoho hodin diskusemi … právě s Jarmilou.“

Hlavní cenu předal ředitel odboru pro kulturu, komunikaci a prezentaci MZV Tomáš Pernický, předseda Senátu Přemysl Sobotka předal Pamětní list Senátu a knižní dar.


Mathilda Nostitzová

– nar. 1936, vyrůstala na zámku v Plané u Mariánských Lázní.

Mathilda NostitzováMathilda NostitzováPo únoru 1948 musela s rodiči odejít z Československa. Žila v Německu, kde pracovala jako novinářka. V roce 1970 se provdala za italského diplomata, kterého doprovázela při jeho působení v SSSR, Rakousku, Itálii, Velké Británii, Japonsku, Norsku a v Ománském sultanátu (v současnosti je její manžel velvyslancem Maltézské řádu v ČR). Navzdory tomu, že velkou část života strávila v zahraničí, vždy se živě zajímala o dění v rodném Československu a jakmile to politická situace v roce 1990 umožnila, vrátila se sem. ČR se tak vedle Itálie stala opět jejím domovem.

Marcel Chládek, Mathilda Nostitzová a Přemysl SobotkaMarcel Chládek, Mathilda Nostitzová a Přemysl SobotkaOkamžitě poté se zapojila do kulturně-společenské činnosti: stala se patronkou českého Centra pro ochranu a restaurování památek a posledních patnáct let vydává svůj čas, energii i finanční prostředky zejména na podporu nevidomých v ČR. Spolupracuje s několika organizacemi nevidomých a slabozrakých a právě za tuto činnost se jí dostalo již dvou vysokých ocenění – Ceny Via Bona od Nadace VIA a naposledy v roce 2008 Ceny Gratias agit od ministra zahraničních věcí ČR.

Podporuje koncerty nevidomých a slabozrakých umělců po celé Evropě, podporuje pořizování komentářů pro nevidomé k českým filmům, je patronkou Klubu vodících psů, tradičně přebírá záštitu nad sbírkou „Bílá pastelka“, která se koná u příležitosti Mezinárodního dne bílé hole. V poslední době se vrhla na podporu projektu, který nevidomým umožňuje osvojovat si schopnosti vykonávat běžné, každodenní práce. Pomáhá jim tak získat znovu sebevědomí a motivaci žít samostatně normálním životem.

Mathilda Nostitzová je svým jednáním a postojem příkladem nezištné pomoci všem, kteří pomoc potřebují.

Hlavní cenu předal předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí senátor Marcel Chládek. Pamětní list Senátu a knižní dar předal předseda Senátu Přemysl Sobotka.


Hana Sládková Koželuhová

– pochází ze slavné pražské tenisové rodiny – tatínek Antonín Koželuh, strýc Karel Koželuh, tehdejší mistr světa. Právě on ji přivedl na tenisovou dráhu již během studií v Praze a v Karlových Varech.

Hana Sládková KoželuhováHana Sládková KoželuhováV roce 1950 v důsledku únorového převratu odešla ilegálně s pomocí falešných dokumentů a pašeráků do Německa, po kratším pobytu v Berlíně, kde zahájila svoji zahraniční tenisovou kariéru, se pak usadila v Montrealu, kde absolvovala univerzitní studia a současně se věnovala tenisu, tehdy ještě amatérskému. V letech 1951 – 1957 reprezentovala Kanadu na světových turnajích, čtyřikrát se stala mistryní Kanady (vítězka Kanadského poháru 1954, 1956, 1957, 1958) a čtyřikrát se probojovala i do Wimbledonu (1954, 1957, 1959, 1963).

Zúčastnila se desítek světových turnajů, v roce 1966 se stala mistryní seniorů Švýcarska. V letech 1958-1966 žila v Londýně, od roku 1966 v Ženevě, kde se také stýkala s paní Olgou Revilliod-Masarykovou. Od roku 1989 žije střídavě v České republice a ve Švýcarsku.

Jiří Liška, Hana Sládková Koželuhová a Přemysl SobotkaJiří Liška, Hana Sládková Koželuhová a Přemysl SobotkaVedle své tenisové kariéry se však intenzivně věnovala a věnuje krajanské činnosti: jakožto dlouholetá a dodnes aktivní členka výboru Besedy Slovan v Ženevě organizačně a finančně podpořila celou řadu kulturních a společenských akcí na podporu demokratického vývoje v republice, akcí, které byly symbolickou připomínkou tradic v rodné zemi zakazovaných.

Po obnově demokratického režimu v republice v roce 1989 začala aktivně pomáhat především podporou charitativních a kulturně-společenských akcí a projektů, z nichž k nejvýznamějším patří podpora Masarykova demokratického hnutí, konta Bariéry, Střediska pro výcvik psů pro slepce, Nadace Olgy Havlové nebo Nadace Lívie a Václava Klausových. Vedle toho finančně podpořila realizaci výstavy obrazů Herberta Masaryka, výstavu obrazů Jiřího Koláře a knihu o něm nebo např. dokument České televize o Moravské církvi na Barbadosu. Paní Hana je matkou dvou dcer a syna.

Byla nejenom vynikající sportovkyní, ale byla a nadále je především příkladem nezištné pomoci všemu, co prospívá její rodné vlasti doma i v zahraničí.

Hlavní cenu jí předal místopředseda Senátu PČR Dr. Jiří Liška, předseda Senátu Přemysl Sobotka jí předal Pamětní list a knižní dar.

Text: Ivan Dubovický

Foto: Barbora Kmentová