Rudla Cainer, foto: Martina StejskalováPane Cainere, žijete již 40 let ve Vídni. Své mladí jste však strávil v Praze, kde jste v 50. letech vyrůstal. Když do Prahy dnes přijedete, nemáte pocit, že na Letné na místě, kde stál Stalinův pomník, přeci jen něco chybí?Vlastně ano. Pomníkem jsem se dost zabýval. Nestál tam dlouho, ale byl to symbol doby. Místo na Letné nebylo zrovna nejlepší. Příliš blízko Hradčan, a monument tak velice negativně zasáhl do panoramatu Prahy. Pro tehdejší režim to však bylo nejlepší možné místo s nejlepším výhledem ze Staroměstského náměstí na Letnou. Tato socha byla Pražanům velmi cizí a zůstala cizí až do jejího odstřelu. Bylo to něco velmi spjatého s komunismem. Tehdy Pražané pomníku, protože za Stalinem stálo ještě několik postav, říkali „fronta na maso“.
Vy jste o stavbě tohoto monumentálního díla, které v letech 1955 až 1962 stálo na vrchu Letná v Praze, napsal román. Proč jste se rozhodl toto téma literárně zpracovat?
Repro z knihy Žulový StalinMá to několik důvodů. Já jsem se trochu zabýval sochařstvím a autor památníku byl za první republiky velmi známou osobností a později tragickou osobností ve spojení s tímto pomníkem. Byl to velmi progresivní sochař a kvůli pomníku, k němuž přišel vlastně nešťastnou souhrou okolností, upadl v zapomnění. O Otakaru Švecovi se nemluví, stejně jako se nemluví o Stalinově pomníku na Letné. To jsou věci, na které se zapomíná - a my jsme někdy mistři světa v zapomínání. Tuto dobu ale zapomenout nesmíme. Další podnět k napsání knihy byl, že jsem se setkal s knihou polského novináře (Mariusze Szczgiela, pozn. red.) „Gottland“. A v této knize je jedna pasáž o tomto pomníku s poznámkou, že Češi o něm žádnou knihu nenapsali a že toto téma bylo zameteno pod koberec. To byl pro mě poslední podnět k tomu, abych si sedl k počítači a vše sepsal.
Stalinův pomník na LetnéHistorií Stalinova pomníku jste se zabýval několik let. Jak se na něj díváte?Stalinův pomník byl každopádně po technické stránce velmi dobře provedeným dílem. Byl to obrovský monument, postavený navěky - a on by tu na věky stál – byl z vynikajícího materiálu, velmi profesionálně proveden. Lidi, kteří se na jeho vybudování podíleli, to stálo obrovské úsilí a píli. Je třeba si uvědomit, že vybudování pomníku trvalo šest let. Vše zdržovala ta šílená monumentalita, která se mohla zrodit jen v hlavách šílenců. Všichni - architekti, geologové, sochaři - stále znovu naráželi na nové problémy, které museli řešit. Něco takového nikde v Evropě nestálo.
Rudla Cainer, foto: Martina StejskalováSocha samotná byla 15 metrů vysoká, to je zhruba výška šestipatrového domu, dalších 15 metrů bylo pod sochou – sokl, první podzemní patro. Reliéf sousoší byl ze žulových kvádrů připevněných na železobetonové konstrukci. To byl pro geology obrovský problém, protože místo, na němž měla socha stát, takovou ohromnou masu nemohlo unést. Peníze a práce však nehrály roli, tak se svah vybagroval až na podloží, a pod místem, kde měl stát pomník, vznikla hluboká jáma, kde se pak vybudovala dvě nebo tři patra. Uvažovalo se, že by tam mohlo být muzeum. Tyto prostory byly po odstřelu pomníku částečně zasypány sutí, ale pořád tam jsou.Je třeba si také uvědomit, že to byl stejný režim, který vybudování pomníku inicioval, a po sedmi letech jej nechal odstřelit.
Jak byste Vaši knihu Žulový Stalin charakterizoval?
Akademický sochař Otakar ŠvecNení to historický popis tehdejších událostí. Je to román o lidech, kteří se kolem pomníku pohybovali – sochaři, tehdejší politická elita, která o všem rozhodovala, a především o osudu autora pomníku akademického sochaře Otakara Švece. S pomníkem se nikdy neztotožnil. V knize je popsáno, jak se k němu vůbec dostal. A na konec se od něj natolik distancoval, že dva měsíce před jeho odhalením spáchal sebevraždu. Nechtěl s tím pomníkem být spojován. Velká část knihy, především dialogy, je fikce, kterou jsem si vymyslel, abych události mohl pospojovat a vytvořit posloupnost. Myslím, že román by mohl zajímat lidi, kteří v té těžké době žili. Byla to těžká doba, ale i o těžké době se dá lehce psát.Při práci na knize jste musel prostudovat spoustu archivního materiálu. Jak dlouho jste na knize pracoval?
Repro z knihy Žulový StalinNepracoval jsem na ní příliš intenzivně, ale dlouho. Celkem asi pět let. Od prvních rešerší, přes práci v archivech a rozhovory s pamětníky – stále se to protahovalo. Ale já jsem zprvu ani nebyl zcela rozhodnut, že nasbíraný materiál vydám. Já jsem prostě sbíral materiál, protože mě to zajímalo. Pak jsem ale mluvil s jedním ze sochařů, kteří na pomníku pracovali, s akademickým sochařem Hogo Demartinim, a ten mě k vydání knihy povzbuzoval.
Bylo těžké najít vydavatele?
Našel jsem nakladatelství, s kterým byla fantastická spolupráce. Do knihy se použilo také hodně obrazového materiálu z tehdejší doby, takže je to i názorné. Podle mínění mnoha lidí je to dobrá kniha. Dvakrát již také byla Literárními novinami navržena na knihu roku.
V jakém nákladu kniha vyšla?1500 kusů. Jak se prodává, to zatím nevím, o tom s nakladatelem teprve budu mluvit. Ale doufám, že si čtenáře najde. Ačkoli prosadit se na českém trhu s knihami je šíleně těžké. Každý rok tu vychází obrovské množství knih. Češi zkrátka stále ještě čtou.
Pojďme k jinému tématu. Od roku 1968 žijete v Rakousku. Co bylo před tím. Narodil jste se v Praze, kde jste strávil mládí?
Repro z knihy Žulový StalinDo školy jsem chodil v Horních Počernicích, nedaleko Prahy. Dnes je to část Prahy. Pak jsem chodil na gymnázium Hellichovka na Malé Straně, dnes je to Gymnázium Jana Nerudy. Ale to jsem studoval při práci ve večerním studiu, a udělal si tak maturitu. Po devítiletce jsem totiž nemohl jít studovat. Pak jsem byl v Praze zaměstnán v družstvu Vkus jako elektrikář. Když se pak roce 1968 naskytla možnost utéct, nebo vycestovat, uprchnout nebo jet na dovolenou bez návratu - nazvat se to dá různě – tak jsem ji využil. Tehdy jsem byl již dva roky rozvedený, mému synovi bylo sedm let.Odcházel jste sám. Trpěla Vaše rodina nějak Vaším odchodem?
V srpnu 1968 jsem udělal velkou hloupost. 21. srpna jsem byl ve městě s fotoaparátem, otec byl u toho, ale pak jel posledním vlakem domů. Já jsem ještě chodil ulicemi a celý týden se rodině neohlásil. Otec tím velmi trpěl, dostal infarkt. Nějakou dobu jsem tedy musel dělat vzorného syna. O Vánocích jsem pak rodině prezentoval své rozhodnutí, že chci utéct. Rodiče z toho nadšeni nebyli. Docela těžké to bylo pro mou starší sestru. To, že její bratr utekl, značně poškodilo její kádrový profil, jak se tehdy říkalo.
Repro z knihy Žulový StalinPo Vánocích 1968 jste tedy odešel do Vídně. Proč zrovna do Rakouska, měl jste tam již nějaké kontakty?Nebylo zpočátku jasné, jestli nepůjdu dál do Ameriky, Austrálie nebo Kanady, ale nakonec jsem si vybral Vídeň, hlavně kvůli krátké vzdálenosti do Prahy. Ze začátku asi do října 1969 za mnou rodiče ještě mohli přijet. A je o dost jednodušší jet 300 km z Prahy do Vídně, než 3000 km do Ameriky nebo kdovíkam. To byl tedy asi ten hlavní důvod, proč jsem zůstal v Rakousku. Pak byly hranice zavřeny, ale zase bylo snadné se setkávat v Maďarsku, kde jsme se scházeli poté, co jsem dostal rakouský pas. Nikdy jsem nelitoval, že jsem zůstal ve Vídni. Vídeňané nám v začátcích hodně pomáhali, mentalita Rakušanů je naší velmi blízká, obě města si jsou podobná. Kultura, jídlo – mnohé je podobné jako v Praze.
Repro z knihy Žulový StalinJak na Vaše začátky, první kroky vzpomínáte?Nejdůležitější bylo najít si práci. Tehdy panovala konjunktura, a tak nebylo těžké si práci najít i bez dobrých jazykových znalostí. Německy jsem tehdy nemluvil. První tedy, co jsem dělal, bylo chození na večerní kurzy němčiny. Moje úplně první zaměstnání bylo ale jako kloboučník. Díky mé práci v oděvním družstvu Vkus ještě v Praze jsem měl kontakty v tomto oboru. Dostal jsem doporučení na kloboučníka ve Vídni a ten mě u sebe zaměstnal. Po půl roce jsem klobouky už nešil, ale rozvážel. Později jsem se mohl vrátit ke svému povolání elektrikáře. Na začátku jsem pracoval jako elektrikář na stavbách. To se mi moc nelíbilo. Pak se mi podařilo najít práci jako servisní technik na opravu domácí elektroniky. K takové práci už člověk musel umět jazyk, aby se domluvil se zákazníky. Než jsem toho byl schopen, trvalo to asi tři roky. Pak to bylo ale podstatně jednodušší.
Rudla Cainer, foto: Martina StejskalováVe Vídni žije silná česká komunita již několik století. V druhé polovině dvacátého století přišli další Češi ve dvou exilových vlnách. Udržoval jste s Čechy ve Vídni kontakty? Zapojoval jste se do činnosti tamějších spolků?Zpočátku ne. Ze začátku jsem se setkával s dalšími emigranty. Pravidelně jsem se scházel s asi třiceti lidmi. Pomáhali jsme si, předávali informace. Ale byli to jen emigranti z roku 1968. Až později jsme našli cestu k českým organizacím, kterých je ve Vídni celá řada, a které tu existují již několik století. Měli jsme strach, že tyto organizace jako např. i Sokol jsou infiltrovány tehdejším komunistickým režimem. Až po revoluci jsem do Sokola vstoupil, členem jsem už 20 let.
Co jste v exilu postrádal?
VídeňMožnost vrátit se zpět. Pro odchod do emigrace se nerozhodnete dobrovolně, musíte k tomu být nějak donucen. Buď ekonomicky – to jsou pak emigranti, kteří odcházejí za lepší prací. Ti se musí smířit s tím, že začátky nebudou lehké, ale pak se jim bude dařit lépe. Nebo politicky. A političtí emigranti se musí smířit s tím, že se nebudou moct vrátit zpět.Co byl pro Vás ten bezprostřední důvod?
Železná oponaByl to úzký životní prostor, neustálá kontrola, kterou člověk zažíval den co den. Režim Vám po celé roky přikazoval, co si smíte myslet, číst, na co se dívat, kam smíte cestovat, jak se smíte pohybovat. To vše bylo omezováno, stále vás někdo řídil. Toto omezování bylo proti mé vůli a to byl důvod, proč jsem se rozhodl.Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
Ne, jen kvůli svým rodičům jsem toho litoval. Ani když byli ke konci nemocní, tak jsem za nimi nemohl.
Jak to bylo s Vaším osobním životem. Oženil jste se znovu?
Neoženil. Ale v roce 1987 za mnou přijel syn s rodinou. Vnučka už se také vdala, takže jsem už pradědeček.
Listopad 1989 v PrazeKdy jste se přijel podívat do Česka? Jak to na Vás působilo?Do Česka jsem přijel až v 90. letech. To byl silný zážitek. Po dvaceti letech byla Praha úplně jiná než v mých vzpomínkách. Na jedné straně obrovské nadšení lidí, na druhé straně město, které bylo po 40 let zanedbáváno. Vše bylo černé, šedivé, špinavé. Kromě historického centra, kde byly domy zachované. Pak při každé další návštěvě člověk mohl sledovat, jak město rozkvétá.
Dnes máte v Praze byt. Jak často sem jezdíte? Jak vidíte Českou republiku dnes? Sledujete zdejší dění?
Rudla Cainer, foto: Martina StejskalováTo není jednoduchá otázka. Samozřejmě jsem velmi pozorně sledoval vývoj během posledních dvaceti let od euforie po dnešní frustraci. Dnes je politika stejná jako kdekoli jinde. Ve vládě je často patová situace, žádná strana nemá takový vliv, aby mohla rozhodovat jen podle svého. Ale naštěstí to není jako dřív, když nám vládla jedna „milovaná“ strana.Jak podle Vašich zkušeností Rakušané vidí Českou republiku?
Mohu hovořit jen o Vídeňanech a situace v hlavním městě je vždy jiná, než v ostatních regionech. Vídeňané se o dění v Česku velmi zajímají. Už jen z důvodu, že jsme si velmi podobní. Hodně lidí má kořeny v Praze nebo v Čechách a na Moravě. Vědí, že tady jsou podobné ekonomické i politické poměry jako ve Vídni. Tendence některé problémy uměle vyhrocovat mnozí, myslím, ignorují. To celé kolem Temelína...ach... když si představíme, že tehdy Rakušané jen 51 procenty byli proti atomové energii, tak 49 procent bylo pro. Bez atomové energetiky dnes není možné vyrobit dostatek energie. Bohužel. Když se nějaká země rozhodne nevyužívat vlastní atomovou energii, tak energii nakoupí někde jinde – z Česka, Francie, Švýcarska.
Neuvažoval jste po roce 1989 o návratu?
PrahaNe. Ve Vídni se cítím dobře. Mám to štěstí, že v mém životě jsou dvě hlavní města. Praha jako mé rodné město, kde jsem vyrostl, a Vídeň, kde rád žiji. Znám pozitiva i stinné stránky života v obou dvou, ale svůj aktivní život jsem prožil ve Vídni. Člověk žije tam, kde se cítí dobře. Když za mnou přišla rodina, tak už není důvod se vracet nastálo. Rád se ale do Prahy vracím.Jaké jsou Vaše plány? Chystáte se napsat další knihu?
Ještě nevím. Chci, aby se tato kniha stala známou a aby našla čtenáře. Zatím nemám žádné další konkrétní literární plány. A v sedmdesáti člověk tolik plánů ani nemá. Hlavně být zdravý a mít možnost svobodně se pohybovat, jak jen to bude možné.
Děkuji za rozhovor.
