Thomas Hasler (vlevo) s Arnoštem Lustigem, foto: ČTKThomas Hasler (vlevo) s Arnoštem Lustigem, foto: ČTK Začalo to vlastně v květnu před dvěma roky na obědě s Arnoštem a Josefem Lustigovými ve Washingtonu. Tam jsme se rozhodli, že natočíme o mém otci dokument. Žil jsem pak prací nad ním s Lustigovými a s Markem Jíchou, druhým režisérem a kameramanem, dva roky. A nedávno v Karlových Varech byl dokument promítnut – dokonce dvakrát.

Přestože je Thomasovi šestašedesát let, oči mu doslova září jako malému klukovi, když vypráví o tom, jak chce, aby film o jeho otci i Hašlerovy slavné písničky přeložené do angličtiny oslovily i Američany. Lze snadno uvěřit, že mu nejde o případné zisky. Vždyť existuje dokument, v němž Karel Hašler odkazuje právo na výnosy z jeho duševního vlastnictví, tedy například z písní a filmů, svému ještě nenarozenému dítěti. Podle amerických zákonů by tento nárok Thomas Hasler nejspíše mohl uplatnit, ale nikdy to neudělal. Je rád, když se o jeho otci mluví, když jeho písně opět ožívají, chce především pomoci otcově legendě odvážného a angažovaného českého písničkáře do světa.

Nakolik vám matka vyprávěla o vašem otci, když jste byl malý?


Zkoušela o něm mluvit, ale já to nechtěl slyšet.

Proč ne?

Když jsme přišli do Austrálie, nechtěl jsem vůbec slyšet o své české minulosti. A pak jsem tím nakazil i matku – já jsem to nejprve nechtěl slyšet a ona pak o tom nechtěla mluvit. Nepotřeboval jsem svoji českou minulost a nechtěl jsem o ní nic vědět. Matka mi říkala, že otec byl slavný a tak – ale mně to bylo dlouho jedno. Byl pro mne něco jako součást historie, odešel. Myslím, že se ve mně trochu zrcadlil matčin vztek vůči nacistům a později i komunistům a oba jsme se proto vlastně od minulosti odřízli, jenže každý v jiném období. Když jsem se začal ptát později, v dospělosti, říkala, že na to nechce pořád myslet. Trochu jsme se v tom míjeli.

Karel HašlerKarel HašlerProžila tu přeci po šťastném období lásky s vaším otcem hroznou dobu po jeho zatčení a smrti v koncentračním táboře, a také pak po válce měla potíže jako Němka. Proto s vámi z Československa emigrovala. Asi pak už na vše raději chtěla zapomenout?

Asi. Ale já jsem se po létech, když mne to začalo zajímat, naučil pokládat otázky nepřímo. Tak, abych vyvolal nějaké vzpomínky. Doufal jsem, že se s těmi vzpomínkami dostane i k tomu, co jsem chtěl vědět. A pak je tu ta věc s memoáry – nedlouho před její smrtí jsem je našel. Dala je na místo, kde jsem je musel najít, takže když jsem ji navštívil, vzal jsem si je večer do postele. Neřekl jsem jí, že jsem je četl, stejně jako ona neřekla mně, že je napsala. Víte, nabádal jsem ji, že by měla napsat vzpomínky na tu dobu, na otce.
Vždy odvětila „hmm“ - a zamítla to. Ale pak je napsala, aniž by mi o tom řekla.

Jak na vás působilo postupné zjišťování toho, že váš otec tady byl hvězdou první velikosti?

Byl to takový zvláštní vývoj. Věděl jsem to už dřív, ale teprve potom, co se u vás změnily poměry a ke mně přicházely další informace, nastal jednoho dne zlom.
V Karlových Varech na festivalu se mě lidé ptali na totéž. Nebyl jsem ve své kůži, když jsem jim odpovídal. Dokonce mi bylo trochu trapně, protože jsem syn slavného Čecha, dělám o něm dokument a neumím česky. Československo jsem opustil, když mi bylo sedm. Sice bych prý měl mít češtinu někde v hlavě schovanou, protože jsem tu chodil ještě do první třídy. Ale byl jsem v USA dvakrát na hypnóze, kde se mi pokoušeli český jazyk vrátit, a nepomohlo to.

Co u vás ten zmiňovaný zlom ve vztahu ke Karlu Hašlerovi jako otci tedy způsobilo?

Důležitým milníkem byl už rok 1968, kdy vyšla kniha Písničkář od Rudolfa Deyla. Viděl jsem ji tehdy v Německu u strýce a když jsem v roce 1972 přijel do Prahy, koupil jsem si ji. Byly v ní fotografie mého otce v rozličných rolích. Jedna paní z Baltimore jí půlku přeložila. Ale pořád jsem si k němu nedokázal vytvořit praktický žádný citový vztah. Ani pak, když jsem ho viděl v roce 1990 poprvé na filmovém plátně, v pohybu. Byl pro mne pořád cizí osobou. O tři roky později jsem ale viděl konečně i film Písničkář. To způsobilo onen zlom.
Ve filmu zpívá svou proslulou Písničku českou. Ta píseň mě dostala, a to jsem nerozuměl ani slovo. Nechal jsem si udělat video a poslat do USA, a když jsem ho pustil českým Američanům v Baltimore, začali všichni zpívat. Všichni ji znali. Byl jsem překvapen a zaskočen. Byl jsem pak na mnohých srazech českých Američanů v Baltimore, Floridě, Iowě, Texasu i jinde, a zjistil jsem, jak je to pro ně všechny moc důležitá píseň.

Karel HašlerKarel HašlerNemluvíte česky, ale texty mnohých Hašlerových písní jsou stěžejní. Víte o čem jsou?

Teď už ano, k dokumentu byly vytvořeny krásné překlady. Něco přeložil jeden z režisérů Josef Lustig, něco děkan FAMU Pavel Jech, který má výborný cit pro jazyk a dodal všem textům básnický nádech. Částečně to bylo pro americkou verzi dokumentu, ale také pro mě – je to něco, co jsem do té doby postrádal, protože jsem znal pouze melodie.

A co nazpívat je v angličtině a vydat, když už jsou překlady. Myslíte, že by se ujaly?

Několik muzikantů v Americe říkalo, že by se daly nahrát i v žánru country, čemuž je těžko uvěřit. Ale když Olympic mohl ty písně zahrát rockově...
Vlastně úplně nejdřív mne otcovy písničky svým stylem vlastně ani moc nezaujaly. I tady se můj vztah k otcově dílu vyvíjel. Způsobila to nejprve skupina Šlapeto, která přijela v roce 1996 do Baltimore. Ta podle mne „Hašlerky“ doslova vzkřísila. Ale úplně nejvíc se mi líbily během dvou koncertů, které proběhly v Praze. Jeden na Staroměstském náměstí, tam hrál Písničku českou úchvatně Štěpán Rak, a proto ji zpívá i v dokumentu. A druhý koncert v Lucerně ke 125. výročí narození mého otce v roce 2004. Na něm jeho písně zpívalo a hrálo mnoho českých hudebníků v různých stylech právě včetně rockové skupiny Olympic. Tehdy mi došlo, že vyznění těch písní je otázkou interpretace a bylo vidět, že jsou prostě zajímavé a snesou nejrůznější úpravy.
A ještě k té angličtině - zjistil jsem, že i můj otec se zajímal o jazz, swing, v dokumentu je dokonce píseň o tanci shimmy. Přemýšlím, co by se dalo dělat, aby otcovy písničky opět oživly. Nemyslím sice, že by byly úplně pro každého. Mnohé jsou o Praze, o Čechách, ale jiné mají univerzální hodnotu a v dobré aranži by mohly být zajímavé třeba i pro Američany, ale třeba taky pro anglicky hovořící studenty v Praze.

Z filmu "Písničkář, který nezemřel"Z filmu "Písničkář, který nezemřel" Pojďme ale od písniček k celému dokumentu. Ten je písněmi v originálním Hašlerově podání sice nabitý, ale jde tam i o řadu jiných věcí. Film je velmi emotivní a nutí diváka klást si otázky. Nejdůležitější asi – jak bych se zachoval(a) já, kdyby byla válka a měl(a) bych se podobně rozhodovat? Vystupovat veřejně proti okupantům nebo být zticha? Trvat na své problematické známosti v těchto poměrech nebo se jí vzdát?

Taky jsem si tu otázku položil. Nejsem si jist, jestli bych udělal totéž, vystupoval takto veřejně, nebo jestli bych svoje mínění říkal raději tišeji, za scénou.
Lidé říkají, že si můj otec myslel, že bude moci vyváznout bez trestu. Ale nemohl. V době, kdy skládal písničky proti Němcům a dělal na ně vtipy, byl říšským protektorem von Neurath. Ale právě někdy tehdy, kdy byl můj otec zatčen, dostal se do této funkce Reinhard Heydrich – a podmínky přitvrdily. Někteří říkají, že osud mého otce ovlivnil právě Heydrich.

Dodnes není jasné, kdo ho vlastně zradil. Ani dokument to jasně neříká, víte to tedy vy?

Hlavní verze, které se drží úředníci, praví, že to byl nejmenovaný režisér. Ale je i jiná verze. Dramaturg a publicista Radan Dolejš, který se osobností Karla Hašlera zabývá, tvrdí, že se našel dopis, z nějž vychází najevo, že to byli komunisté. Dokonce i v Mauthausenu byli a dělali mu tam život ještě složitějším. Možná, že jsou dokonce odpovědni za jeho smrt, ale to nevíme. Zkoušel jsem v posledních letech najít nějaké dokumenty gestapa, jenže Němci se po válce asi snažili zničit co jen šlo. Zatím se zdá, že existuje jen jeden, o zatčení. Moje matka, která se otce snažila nejprve přímluvami zachránit, se však zmiňuje v nějaké poznámce, že byla vyslýchána 22krát! Není to vše jasné.

Přesto ale film vysvětluje mnohé – třeba to, jak se mohl tak silně vlastenecky zaměřený Čech zamilovat do Němky v době, kdy byla válka na spadnutí.

Z filmu "Písničkář, který nezemřel"Z filmu "Písničkář, který nezemřel" Ano, i mně ukázal mnohé o mém otci, ale myslím, že i Češi se o něm mohou dozvědět něco, co ještě nevěděli. Můj otec na jednu stranu bojoval proti Němcům, ale na druhou stranu se do Němky zamiloval. A podle všeho, jedno z podezření, která se ale nedají dokázat, je, že lidé si mysleli, že mu nemohou věřit, protože miluje Němku. Že byla její rodina antifašistického smýšlení, to nevěděli nebo nechtěli vědět.

Já osobně si velice cením spolupráce odborníků, kteří nám s dokumentem pomáhali, a jejichž poznatky obsahuje. Muzikolog Gabriel Gössel mi pomohl odhalit kouzlo otcových písní, zná i různé jejich verze, ví o každé do detailů. Ale i poznatky Radana Dolejše, dramaturga ČT, byly v pátrání velmi cenné. V nějakých záznamech gestapa zjistil, jak otce vyslýchali stylem: „Řekl jste o nás tento vtip? A řekl jste támhleten?“. On opravdu vyprávěl vtipy na nacisty docela otevřeně. Představa humoru v koncentračním táboře – to je zajímavé. Také publicista Stanislav Motl, který prohledával dokumenty. Ten například vidí i otcův film Písničkář jako určitý způsob odporu. Celkově je to myslím silný příběh o lásce k vlasti, k ženě, o krutosti nacismu a o statečnosti.

Myslíte si, že dokument tohoto typu může mít úspěch i v USA?

Mám dojem, že Američané chtějí všechno přímočaré a jasné, a to i ve filmu. Vaše filmy stejného druhu jsou pomalejší a delší, americké přímočaré a uspořádané. Snažili jsme se tedy s Josefem Lustigem, který také žije v USA a v požadavcích amerického diváka se orientuje, dostat asi tak doprostřed.
Verze, kterou jsme viděli v Karlových Varech, měla 62 minuty, existuje ale i 52 nebo dokonce 40 minutová. Nakonec na DVD vyrobeném v obou jazykových verzích asi bude kompromis.

Ale já jsem měla na mysli, zda Hašlerův příběh může zaujmout v USA i lidi bez českých kořenů?

Už jsem jej mnohým předvedl. Myslím, že různým lidem se líbí z různých důvodů. Dokument je vlastně především o tom, že to byl písničkář, který používal své písně v boji proti nacistům. Krom toho je tam i zajímavá milostná zápletka. Je to dost přitažlivé? Nevím. Ale všichni lidé, kteří dokument viděli, byli zaujati jednou či druhou rovinou. Některým ale připadalo, že je tam příliš mnoho o Praze.

To je paradoxní. Ty archivní záběry Prahy, kterou už takhle nikdo nikdy neuvidí, a kterou Hašler tak miloval, jsou opravdu unikátní. Tvoří část hodnoty toho filmu, myslím…jenže vlastně možná jen pro nás, pro Čechy.

To nepopírám, ale přesto jsme právě ty záběry, které jsou třeba pro Pražany zajímavé, museli stáhnout. Pro mne jsou tam univerzální hodnoty – prvky zábavy, vymezení útlaku, milostná aférka.

Vy jste ale původně chtěl točit hraný film…Nemohl by Hašlerův příběh s těmito atributy být dobrý i pro Hollywood?

Ano. A to je úkol pro mne. Ptal jsem již dřív, koho by mohl tento příběh zajímat, ale lidé z Hollywoodu k tomu byli velmi skeptičtí.V minulých dnech na festivalu se mi ale povedlo vybudovat spojení pro distribuci filmu díky mladé ženě, která se narodila v Čechách a nyní žije v Kalifornii. Dala mi kontakty na někoho, kdo by mohl hraný film podporovat, investovat do něj, pomoci jej prosadit v Hollywoodu. A to už je nějaká výzva! Tato mladá dáma mi řekla ať nechám stranou tu citovou stránku a zaměřím se na politický aspekt a humor.

Jste teď svým otcem velmi zaměstnán...

V Karlových Varech jsem o tom žertoval – nejprve jsem vše o svém otci a svých kořenech ignoroval totálně, teď jsem v tom úplně ponořen – takže z extrému do extrému. V pátrání rozhodně budu pokračovat.

Myslíte, že jste po něm zdědil nějakou vlastnost?

To je velmi dobrá otázka. I v dokumentu se mě ptá Arnošt Lustig: „Co vás dva s otcem spojuje?“ Myslím, že z něj něco mám. Zjistil jsem, že můj otec byl i dobrý obchodník, byl deset let ředitelem československé pobočky The Gramophone Copany Ltd. a potom měl vlastní velký hudební obchod ve Štěpánské ulici. Nejsem herec, nejsem zpěvák, ale mám trochu smysl pro obchod. Moje matka byla mnohem solidnější, jednotvárnější typ, otec víc instinktivní, nadaný. Snad bych o sobě také mohl říci, že dělám věci kreativně, novými způsoby, a moje domněnka je, že jsem toto zdědil po něm. Ale nikdy to nebudu vědět jistě.

Děkuji za rozhovor.

Martina Fialková

Premiéra uvedení snímku „Písničkář, který nezemřel“ na DVD je plánována do Národního divadla, v němž Karel Hašler léta působil, na den státního svátku 28. 10. 2008.