Frank Joseph Malina Frank Joseph MalinaRaketový konstruktér Frank Malina

 Frank Malina v sobě výjimečným způsobem spojoval vědce, umělce, redaktora a humanistu. Celý svět znal jeho průkopnické práce při vývoji raket, jeho zásadní přínos ke kinetickému umění, jeho práci na vytvoření a vydávání časopisu Leonardo a jeho celoživotní snahu podporovat mezinárodní spolupráci na poli vědy, techniky a vizuálního umění.

Tak se s ním loučil v nekrologu šéfredaktor časopisu UNESCO Courier Sandy Kofler:

František Malina se narodil 2. října 1912 v Brenhamu v Texasu, kam jeho rodiče - lidoví muzikanti z Moravy - odešli před první světovou válkou. V roce 1920 se vrátili domů, doufali, že v Československé republice se jim bude žít lépe. Ve Frenštátě pod Radhoštěm si pronajali restauraci s hotelem. Malý Franta tam vychodil obecnou školu, ve Valašském Meziříčí jeden ročník gymnázia. Avšak podnik Malinům nevynášel, a proto se po pěti letech rozhodli k návratu do Texasu.

Po návratu z Moravy dokončil chlapec střední školu ve svém rodišti a na podzim 1930 nastoupil do Texaské vyšší zemědělské a strojírenské školy. Avšak víc snil o kosmických letech. Dokonce o nich napsal ve škole větší úvahu. Zájem o lety do vesmíru v něm probudil Jules Verne. Jeho Cestu do Měsíce četl ještě na Moravě a nikdy na ni nezapomněl. Profesor mu proto doporučil, aby začal studovat na Kalifornském technickém institutu (California Institute of Technology - Caltech). Na podzim 1934 se tedy zapsal Frank Joseph Malina ke studiu leteckého inženýrství na Caltech. Chtěl získat doktorský titul u profesora Theodora von Kármána, slavného aerodynamika maďarského původu.
Tzv. 'Klub sebevrahů', zleva: Rudolph Schott, Apollo Milton Olin Smith, Frank Malina, Ed Forman a Jack Parsons, 15.11. 1936, foto: NASA/JPLTzv. 'Klub sebevrahů', zleva: Rudolph Schott, Apollo Milton Olin Smith, Frank Malina, Ed Forman a Jack Parsons, 15.11. 1936, foto: NASA/JPL V zimě 1935-1936 hovořil von Kármánův asistent William Bollay na semináři o raketovém letadle Eugena Sängera z Vídně.

 Pro Malinu to byl podnět, aby se pustil do raketových výzkumů. Ostatním zájemcům navrhl, že by mohli stavět výškové sondážní rakety. Von Kármán souhlasil s tím, že námětem jeho doktorské dizertace bude raketový pohon a možnosti uskutečnění raketového letu. Rovněž souhlasil s praktickými pokusy, na kterých se budou podílet lidé mimo techniku. Malinova skupina nebyla první, kdo se v Americe pokoušel konstruovat rakety. Od první světové války na nich pracoval profesor Robert Goddard na Clarkově univerzitě ve Worchesteru ve státě Massachusetts. Další nadšenci založili v dubnu 1930 na východním pobřeží Americkou meziplanetární společnost. Svou první raketu odstartovali v květnu 1933.

Malina nejprve postavil motor podle vzoru Meziplanetární společnosti. V červnu 1937 shrnuli členové skupiny své znalosti a zkušenosti do spisu, jemuž říkali "bible". Zkoušky motoru v srpnu se nedařily, při pokusu o jeho zapálení zahalil štiplavý kouř celou laboratoř. Ostatní studenti je sarkasticky nazývali "klub sebevrahů". Vedení školy se polekalo. S tak nebezpečnými pokusy se musíte z budovy odstěhovat. Našli proto útočiště ve stržích pod Sierra Madre. Jejich pokusů si všimly kalifornské noviny. Aby dodaly svým reportážím větší atraktivnosti, citovaly Malinovy výroky o tom, že právě rakety vynesou v nejbližších letech lidi do stakilometrových nadzemských výšek, do vesmíru.

 Theodor von Kármán, foto: NASA Theodor von Kármán, foto: NASA Volné večery trávili raketoví inženýři v Pasadeně mezi přáteli, kteří neměli s jejich povoláním nic společného. Frank Malina s manželkou Lilian často navštěvovali chemika Sydneye Weinbauma, velkého milovníka hudby. U něj se setkávali s fyzikem Frankem Oppenheimerem, jehož bratr později vedl výrobu atomové bomby, i s dalšími vědci, výtvarníky a filmaři. Podle tvrzení novinářů W. L. Ryana a S. Summerlina v knize The China Cloud tato skupina dokonce založila buňku komunistické strany číslo 122. Podle zjištění FBI ji měl vést Weinbaum, který údajně vlastnil stranickou legitimaci číslo 1021 a používal krycí jméno Sidney Epson. Na těchto večírcích si návštěvníci pouštěli hudbu, diskutovali o vědě, politice a kultuře. Deseticenty hostitelům na občerstvení považovala tajná služba za členské příspěvky straně.

 V roce 1940 obhájil Malina doktorskou dizertaci z aeronautiky. Přitom ještě stačil projednávat možnosti praktického používání raket s jednou leteckou továrnou, s Goddardem i s Národní akademií věd. Na žádost velitele vojenského letectva generála Henryho Arnolda hledala Akademie věd metody k usnadnění startu přetížených letadel. V lednu 1939 rozhodla, že bude financovat výzkum raketového pohonu, který povede von Kármán s Malinovou skupinou. Tento úkol dostal název Projekt číslo 1. Byl to první raketový program dotovaný americkým státem.

Vývoj raket pro letadla však považovali mnozí odborníci za čirou fantazii. Jeden vysokoškolský profesor vyčetl von Kármánovi: "Pletete se do řemesla Bucku Rogersovi!" Což byla postava známá v USA ze starších vědecko-fantastických příběhů. Slovo "raketa" mělo tak špatnou reputaci, že "klub sebevrahů" raději oficiálně používal termínu "jet" - volně přeloženo do češtiny to znamená "proudový pohon".

Poprvé úspěšně startovalo letadlo s pomocnými raketami 12. srpna 1941. O dvanáct dnů později vynesly rakety stroj do vzduchu úplně samy, bez vrtulového pohonu. Raketu Private-A vystřelili 1. prosince na vojenském cvičišti Camp Irwin v Mojavské poušti.

 První úspěšný start letadla s pomocnými raketymi 12.8.1941, foto: NASA/JPL První úspěšný start letadla s pomocnými raketymi 12.8.1941, foto: NASA/JPL Inženýři soustředění okolo von Kármána na jaře 1943 založili Aerojet Engineering Corp. - první firmu na výrobu raket ve světě. Každý do ní vložili po 250 dolarech. V létě 1943 předali zpravodajští důstojníci von Kármánovi tři fotografie francouzského pobřeží. Profesorův štáb na nich identifikoval startovací rampy pro rakety takové velikosti, jaké dosud neznali. Na základě toho požádalo letectvo Malinu, aby navrhl projekt řízené rakety dalekého doletu.

První plány na ni poslal do Pentagonu 20. listopadu 1943. Von Kármán ve svých memoárech zdůraznil: Je to první americký projekt dálkové rakety. A dodejme - je to také první dokument, který nese v záhlaví název dnes světoznámé Laboratoře proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory - JPL).

Dva měsíce nato objednala armáda u JPL výrobu rakety. Projekt ORDCIT, jak tento úkol nazvali, předpokládal vytvoření reaktivní střely, která na vzdálenost 110-160 kilometrů dopraví nálož těžkou 450 kilogramů.

 Frank Malina s raketou WAC-Corporal, 11.říjen 1945, foto: NASA/JPL Frank Malina s raketou WAC-Corporal, 11.říjen 1945, foto: NASA/JPL V rámci tohoto projektu postavili kalifornští inženýři celou sérii menších raket. Private A, dlouhou 2,4 metru a poháněnou motorem na tuhé pohonné hmoty, vypustili na vzdálenost 17,7 kilometru v prosinci 1944.

 V létě 1944 začaly dopadat na britská města německé rakety V-1 a V-2. Výzvědné služby dostaly první přesnější zprávy o těchto nových zbraních. Pentagon vyslal do Evropy ředitele JPL Malinu, aby opatřil podrobnější informace.

Během zpáteční cesty si mladý inženýr uvědomil, že už existují technické předpoklady pro zkonstruování výškové sondážní rakety. Rychle načrtl její charakteristiky: měla by vynést 11,5 kilogramu meteorologických aparatur do výšky 30 kilometrů. Pentagon tento návrh, pojmenovaný WAC-Corporal, schválil. V létě 1945 navrhli pracovníci JPL konstrukční prvky rakety. Měla být 5 metrů dlouhá a 300 kilogramů těžká. Od 29. září ji začali zkoušet na nově vybudované raketové střelnici White Sands v Novém Mexiku.

11. října dosáhla Malinova raketa rekordní výšky 71 628 metrů. Na základě těchto zkušeností vyvinuli větší sondážní raketu Aerobee. Používá se dodnes. Malina vzpomínal:

"Po zkouškách rakety WAC-Corporal a s detailními informacemi o výkonech německé V-2 se začaly naše úvahy obracet ke konkrétním možnostem kosmického letu. Spolu se Summerfieldem jsme začali studovat problém ,úniku' ze Země pomocí rakety. Naše závěry jsem předal 3. ledna 1946 americkému ministerstvu obrany."

 Na sklonku roku 1946 Malina svou raketovou kariéru ukončil - vzdal se funkce ředitele JPL. Od podzimu minulého roku začala tajná policie FBI rozkrývat sítě sovětské špionáže v USA, jejíž členové se rekrutovali z místních komunistů. A on se obával, že by mohl být rovněž nařčen z vyzvědačství. Nakolik bylo toto podezření odůvodněné, nevíme.

Malina je jediný člověk, který dobrovolně odešel od raket v okamžiku, kdy se začínají rýsovat nové perspektivy jejich využití. Zřejmě měl velké obavy z FBI. Pracovníci UNESCO v Paříži mu nabídli, abych začal pracovat u nich. Přestěhoval se tedy do Francie.

 Zleva: C. Millikan, M. Summerfield, Theodor von Kármán, Frank Malina a H. Boushey, foto: NASA/JPL Zleva: C. Millikan, M. Summerfield, Theodor von Kármán, Frank Malina a H. Boushey, foto: NASA/JPL Před tím se rozvedl s Lilian. Později přijal do úřadu UNESCO jako svou sekretářku Angličanku Marjorii, která za války dosáhla u vojenského letectva RAF hodnosti majora. Brzy se do sebe zamilovali a v roce 1949 se vzali. Narodili se jim dva synové - Roger a Alan. Tantiémy od Aerojetu, který se stal jednou z vedoucích amerických raketových firem, zajišťovaly rodině vysoký životní standard.

V UNESCO, organizaci OSN pro vědu a umění, vedl Malina řadu projektů. Týkaly se jak výzkumu suchých oblastí planety, tak využívání moderní výpočetní techniky. Přesto Malina svět kosmických letů neopustil. Koncem padesátých let patřil mezi zakladatele Mezinárodní astronautické akademie, výběrové organizace odborníků. Pravidelně se účastnil každoročních kongresů Mezinárodní astronautické unie. Od roku 1960 tam organizoval sympozia věnovaná laboratořím na Měsíci a na Marsu. A profesoru Rudolfu Peškovi z Prahy pomohl založit sekci SETI (Search of Extraterrestrial Intelligence), na jejíž zasedáních se vedly diskuse o možnosti zachytit signály mimozemských inteligencí.

Po odchodu z UNESCO v roce 1953 nastoupil Frank Malina na novou cestu - pustil se do rozvíjení kinetického umění, stal je jedním z jeho průkopníků. První výstavu těchto pohyblivých, neobyčejně kouzelných obrazů, které využívaly žárovky nejrůznějších velikostí a barev, uspořádal v Paříži v roce 1955. Měla obrovský úspěch, a proto s ní jezdil po celém světě. V Praze ji v roce 1966 zahajoval Jan Werich.

Frank Malina zemřel v Paříži 1. ledna 1981 ve věku devětašedesáti let.

Konstruktér počítačů - Antonín Svoboda

 Antonín Svoboda, foto: ČVUT Antonín Svoboda, foto: ČVUT Profesor George Jiří Klír z Univerzity státu New York, o něm, svém učiteli, napsal: "Jedním z hlavním jeho přínosů pro Československo je to, že vychoval několik prvních generací odborníků v počítačích, a to i za podmínek, které nebyly příliš příznivé. Svobodovi aspiranti, kteří s ním byli v úzkém a přátelském styku, si od něho odnesli mnohem víc než jenom odborné znalosti. Naučili se nejen principům vědecké a inženýrské práce a přidruženým filozofickým otázkám, ale i globálnímu systémovému myšlení. Naučili se být kritičtí a přitom tolerantní k jiným názorům. Svoboda věřil v morální principy, které byly v ostrém rozporu s 'legálními' morálními principy komunistického režimu po tragickém únoru 1948. Tyto principy nikdy neskrýval a neopustil ani v těžkém období padesátých let, a to ani za cenu toho, že si tím značně poškodil svou vědeckou kariéru."

 Narodil se 14. října 1907 v rodině profesora češtiny na pražské průmyslovce. Po maturitě se přihlásil na Fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického. Avšak přednášky inženýrského typu mu nestačily, zajímala ho hlouběji fyzika. Proto se ještě v posledním ročníku ČVUT v roce 1930 pustil do jejího studia na Přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy.

Měl spoustu zájmů. Hrál dobře na piano, a proto si mohl přivydělávat jako korepetitor pěveckého sboru. Chodil do Pražského dechového kvinteta. A občas ho požádali o výpomoc z České filharmonie, aby tam bušil do tympánů. Vypracoval se na vynikajícího hráče bridže, navíc tuhle společenskou karetní hru i teoreticky zkoumal. Není divu, že první kniha, kterou vydal, se jmenovala Nová teorie bridge.

  Antonín Svoboda Antonín SvobodaPracoval jako asistent na katedře fyziky ČVUT. Tam také obhájil doktorskou dizertaci. Za ženu si vzal studentku astronomie Miladu. V roce 1936 byl povolán do základní vojenské služby. Spolu s dr. Vladimírem Vandem, astronomem, byl dr. ing. Svoboda zařazen do skupiny výzkumníků, která měla postavit zaměřovač pro protiletadlové dělostřelectvo. Za krátkou dobu navrhli originální přístroj. Vypočítával budoucí polohu letadla a určoval místo, kde bude v okamžiku, kdy tam doletí náboj. Ministerstvo národní obrany projekt přijalo.

 Koncem roku 1938, kdy české pohraničí obsadili na základě mnichovské dohody Němci, poslali vojáci Svobodu a Vanda do Francie. Samozřejmě s veškerou dokumentací. A pod patronací francouzského ministerstva války přístroj dál stavěli. Když Němci zaútočili na Francii a fronta se zhroutila, utíkali oba konstruktéři a paní Svobodová s půlročním synem Tomášem do Marseille. Na kolech. Svoboda měl v rámu svého bicyklu plány zaměřovače, které chtěl předat Britům. Cesta dlouhá 600 kilometrů trvala dva strašné týdny. Paní Svobodovou s malým chlapcem umístila jedna humanitární organizace na lodi směřující do portugalského Lisabonu. Svoboda našel místo na lodi směřující do Casablanky v Maroku. Cestující si s sebou nesměli brát větší věci. To platilo i pro Svobodu. "Buď vy, anebo to kolo!" nařídil nekompromisně jeden důstojník. Z Casablanky se dostal Svoboda do Lisabonu. Odtud odplula celá rodina nejprve na Kubu a v lednu 1941 do USA.

 V New Yorku nastoupil Svoboda k firmě ABAX, u níž opět navrhoval zaměřovače protiletadlového dělostřelectva. Polohu letadla vypočítával na analogovém počítači metodami, které sám vymyslel. Získal na ně několik patentů. Díky vynalézavosti a nadšení byl brzy jmenován šéfinženýrem a nakonec i viceprezidentem firmy. Avšak podnik vlastnil Mexičan, který měl podezřelé styky s Němci. Armáda proto od smlouvy s ním ustoupila.

 Antonín Svoboda (první zprava) s kolegy Antonín Svoboda (první zprava) s kolegy Svoboda odešel v roce 1943 do Bostonu do Radiační laboratoře (Radiaton Laboratory) proslulé techniky MIT. Stal se členem skupiny konstruktérů, která vyvíjela radarem řízený protiletadlový zaměřovač pro válečné lodi Mark 56. Dostal se tak přímo do středu lidí, kteří zakládali novou počítačovou techniku, jako byli Norbert Wiener, Claude E. Shannon, Howard Aiken, John von Neumann, a známý organizátor výzkumů Vannevar Bush.

 Při vývoji Mark 56 Svoboda opět zazářil. Především vytvořil teorii, která umožnila navrhnout počítačové mechanismy. Zaměřovač v Bostonu brzy dokončili a americké námořnictvo ho okamžitě zařadilo do své výbavy. V závěrečném období války v Pacifiku zachránil tento přístroj životy mnoha tisíc námořníků. Svoboda byl odměněn prestižním vyznamenáním Naval Ordnance Development. Je zřejmě jediným Čechem, který je získal.

Po skončení války mohli odborníci z Radiační laboratoře zveřejnit závěry svých studií - vesměs výsledky, které se staly odrazovým můstkem pro další rozvoj. Svobodu požádali, aby přispěl monografií o analogové výpočetní technice.

 Antonín Svoboda Antonín Svoboda Knihu Computing Mechanisms and Linkages (Výpočetní mechanismy a prvky) – první souhrnnou práci o výpočetní technice na světě - dopsal v červnu 1946 už v Praze. Vyšla anglicky, čínsky, rusky i v mnoha dalších jazycích.

Třebaže se před Svobodou otevírala jedinečná možnost zůstat na průkopnickém pracovišti MIT, vrátil se domů. Tvrdil:

"Tak jako je Švýcarsko světovou velmocí v hodinkách, tak se může stát Československo velmocí v počítačích!"

Avšak na katedře matematiky pražské ČVUT ho přijali s rozpaky. Starší profesoři v něm cítili konkurenta. Když nabídl právě dokončenou knihu jako podklad pro habilitaci na docenta, odmítli ji: "Tahle práce na to nestačí!"

V roce 1948 zahájil Svoboda na Elektrotechnické fakultě ČVUT nepovinné přednášky pod názvem Stroje na zpracování informací. Uvědomoval si, že musí přivádět k nejnovějším znalostem o počítačích rovněž odborníky z elektroniky, spojů a příbuzných oborů.

Spojil se s pražskou filiálkou Zbrojovky Brno v Praze-Vokovicích, která vyráběla stroje pro děrné štítky. Postavil pro ni stolní kalkulačky s elektromagnetickými relé. Nikdo však o ně neměl zájem. Potom dokončil prototyp kalkulačního děrovače, který začala továrna - nyní už Aritma Praha - vyrábět pod označením T-50.

  SAPO SAPOZa tento stroj, který doplňoval soustavu děrnoštítkových zařízení, dostal Svoboda v roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda. "Bylo to jediné uznání, které za veškerou svou zdejší činnost obdržel, nikdy se však k této poctě udělené komunistickým režimem nehlásil," napsal jeho spolupracovník Václav Černý.


Syn Tomáš byl nadaný muzikant. Už v devíti letech složil první skladbu a symfonii, kterou dokončil v šestnácti, hrál Pražský symfonický orchestr FOK.

 S jedinečnou nabídkou přišel za Svobodou v roce 1950 profesor Eduard Čech, ředitel nově vzniklého Ústředního ústavu matematického: "Pane docente, nechcete u nás zřídit laboratoř matematických strojů?" Pustil se do vývoje počítače - prvního československého číslicového počítače, který dostal název SAPO (Samočinný počítač). Jeho tým se postupně rozrůstal. Když na podzim 1952 vznikala Československá akademie věd, přešel do ní i Čechův ústav. O tři roky později se z něho vydělilo Svobodovo oddělení jako Ústav matematických strojů ČSAV.

 SAPO SAPO Svoboda se stával legendou i mezi českými matematiky a inženýry. Ale jeho bývalý spolužák Jaroslav Kožešník, nyní ředitel Ústavu teorie informace a automatizace Československé akademie věd, ho považoval za nepříjemného konkurenta. Kožešník, jehož hvězda v aparátu ČSAV stoupala, se ho pokusil za pomoci komunistických byrokratů zlikvidovat. Svoboda se chtěl vyhnout přímé konfrontaci. Docílil toho, že byla jeho organizace převedena z Akademie věd pod křídla ministerstva všeobecného strojírenství jako Výzkumný ústav matematických strojů.

 Při stavbě počítače se konstruktéři potýkali s mnoha potížemi. Především neměli k dispozici kvalitní elektronky jako Američané, ale museli sáhnout po nepříliš spolehlivých elektromagnetických relé. Svoboda se proto rozhodl pro koncepci, kterou prosazoval proslulý teoretik von Neumann - k paralelní struktuře. Tedy k architektuře stroje, o jaké zatím nikdo v praxi neuvažoval. Ohromný stroj slavnostně spustili v únoru 1958.

Komunističtí byrokraté dál omezovali Svobodovy pravomoci. Jednou přišel ráno do své pracovny a našel tam neznámého člověka. Na otázku, co tam dělá, odpověděl: "Sedněte si někam vedle. Já jsem pověřen, abych politicky kontroloval všechna vaše rozhodnutí."

Svoboda rozpracovával další zařízení, EPOS 1 (Elektronický počítací stroj).
Třebaže Svoboda o kybernetice nikdy nemluvil, patřil k jejím průkopníkům. A samozřejmě se stal zakládajícím členem Kybernetické společnosti ČSAV, která vznikla v roce 1960.

Výzkumný ústav matematických strojů byl jedinou institucí v Československu, která se zabývala touto problematikou v celé šíři. Závistivci a narychlo vykvašení experti se začali do tohoto ústavu strefovat.
 Svoboda si uvědomoval, že práci, kterou má rád, může dělat jenom v Americe. Proto od roku 1958 hledal způsob, jakým by i s rodinou ilegálně opustil Československo. Každé léto zajížděli do přístavního města Warnemünde ve východním Německu anebo Wladislawowa v Polsku, aby vyzkoušeli, jestli by nemohli proklouznout na nějakou západní loď. Marně. Po šesti pokusech svitla naděje. V létě 1964 získal docent souhlas k přednáškám ve Švýcarsku. Mohl si s sebou vzít i syna Tomáše. Manželka však pas nedostala. Nakonec se shodli - jediná možnost spočívá v útěku paní přes Jugoslávii, kam se běžně smělo. Přidali se k nim i další lidé z jeho ústavu. Jakmile se Svoboda ohlásil na americkém konzulátu ve Frankfurtu, stala se celá jeho skupina vítanými hosty a získala vstupní víza do USA. Zpočátku pracoval u firmy General Electric v arizonském Phoenixu. Po dvou letech mu Kalifornská univerzita nabídla profesuru. Rodina se přestěhovala do Los Angeles. V Kalifornii se usadila řada českých exulantů včetně jeho žáků a kolegů.
 Profesor Svoboda mohl konečně svobodně přednášet a bádat. Založil několik nových kurzů, které se staly mezi posluchači velmi populárními, založil laboratoř pro logické navrhování počítačů a vyškolil řadu úspěšných doktorandů.

 Matice ferritové paměti počítače Epos1 Matice ferritové paměti počítače Epos1 Začátkem října 1977 postihl Svobodu těžký infarkt. Požádal o důchod a přestěhovali se k synovi do Portlandu ve státě Oregon. Tomas Svoboda, který se stal úspěšným skladatelem, působí na tamní univerzitě jako profesor hudby.

Antonín Svoboda se chystal na operaci srdce. Ale v neděli 18. května 1980 nenadále zemřel.

 V létě 1997 odhalili na domě na Loretánském náměstí, kde vznikal SAPO, Svobodovi pamětní desku. V říjnu o dva roky později odměnil prezident republiky Václav Havel profesora Antonína Svobodu posmrtným udělením medaile Za zásluhy 1. stupně.

Vynikajících vynálezců a matematiků, kteří zazářili po útěku z Československa, je mnoho. V knize Čeští vědci v exilu jich najdete několik: Matematik Václav Hlavatý, který pracoval pro Alberta Einsteina, a Ivo Babuška, jeden ze tří nejvýznačnějších numerických matematiků světa. Počítačový lingvista Bedřich Jelínek, který naučil počítače, aby rozuměly lidskému hlasu. Metalurg Henry Hahn, který vynalezl látku na pokovování umělých kloubů.

Ovšem všichni se hlásili a hlásí k českému národu. A pokud žijí, s chutí jezdí domů, aby pomáhali a radili.

Karel Pacner