Jiří OstermannJiří OstermannInformací, které se o Jiřím Ostermannovi dochovaly, není mnoho. Narodil se v Praze 4. října 1935. V 50. letech začíná recitovat, v období 1955-1956 na vojně působí v divadle v Českém Těšíně. Od roku 1962 stojí v čele tzv. Poetického kabaretu, volného sdružení recitátorů, která vystupuje v Praze pod hlavičkou Pražského kulturního střediska a snaží se získat pro svou skupinu stálý prostor. V roce 1963 je hlavním iniciátorem vzniku stálé scény ve vinárně Viola na Národní třídě. Zde také stráví dva hektické roky. Po diskusích kolem dalšího směřování poetické scény a po nástupu Vladimíra Justla do čela Violy v roce 1965 z divadla odchází. V druhé polovině 60. let příležitostně vystupuje v Praze. V roce 1968 emigruje přes Berlín do Kanady, kde se živí Jiří Ostermann       Jiří Ostermann převážně jako číšník. 2. září 1990 umírá v Torontu.

V archivu Violy a Divadelního ústavu v Praze toho o Jiřím Ostermannovi není moc. Pomíjejí jej sborníky Slovo a hlas, vydané k 15., 20. a 25. výročí Violy. V posledně jmenované publikaci jakož i v Kalendáriu dějin českého divadla (1989) jsou o Ostermannovi jen stručné zmínky v souvislosti s úvodním představením Violy Komu patří jazz. Výjimkou je práce Oldřicha Kryštofka Čtení o Viole (Divadelní ústav, 1970) a články roztroušené v dobovém tisku. Více se o „beatnické“ kapitole Violy začalo psát až po pádu komunismu. 

Z polistopadových textů se Viole věnuje sborník Divadlo Viola – 40 sezon, vydaný v roce 2002 Miluší Viklickou, od roku 1992 ředitelkou Violy. O Ostermannovi se zde zmiňují Jan Dvořák, Vladimír Justl a Jan Horanský, podle něhož „na svéráznou a urputnou oběžnou dráhu vystřelil Violu před 40 lety Jiří Ostermann ….“ Svou stať uzavírá konstatováním, že o Ostermannovi dál nic neví a že snad v roce 1968 emigroval. Další důkaz toho, že postava Jiřího Ostermanna je obestřena mlhou.

Obecenstvo ve VioleObecenstvo ve VioleKomplexnějším informačním zdrojem je encyklopedie Česká divadla z roku 2000, jejíž autoři zmiňují Ostermannovo působení v Poetickém kabaretu před založením Violy a jeho přínos charakterizují jako „vyhraněně antiakademický program, dramaturgicky založený na moderní poezii, interpretačně na zcivilněném, osobně zaujatém přednesu, korespondujícím s autenticitou a apelativností básnické výpovědi.“ Konec jeho éry ve Viole popisují takto: „Kolem nonkonformní poetické vinárny se záhy začala soustřeďovat problematická individua včetně kriminálních živlů a Viole hrozilo zavření. Zachránila ji změna uměleckého vedení, které v roce 1965 převzal Vladimír Justl, a následná změna programu.“ 

Interpretace o problematických individuích, kvůli kterým hrozilo Viole zavření, se dnes jeví jako poněkud tendenční a jednostranná. Je jasné, že Viola získala díky beatnické poezii nálepku nekonformního centra, které muselo být pro oficiální místa trnem v oku. K tomu přičtěme stížnosti na hluk z okolních domů atd. Dnes by se nad podobnou klubovou činností nikdo nepozastavil, ale v první polovině 60. let byl fenomén Ostermann přece jen příliš provokativní.

Stejně provokativně musely působit i články zahraničních médií, jejichž reportéři poetickou vinárnu navštěvovali. Například Paul Underwood, zpravodaj listu The NewJazz studio, zleva Holitzer, Dominák, Rokl, Hulan, Kubernát, TomekJazz studio, zleva Holitzer, Dominák, Rokl, Hulan, Kubernát, Tomek York Times, 18. října 1963 napsal: „Blízko sídla Československého spisovatele v Praze je klub Viola, jedno z nejpopulárnějších nočních center města. Je překvapující najít takové místo v komunisty ovládaném Československu. Před rokem by to bylo nepředstavitelné. Je to typ newyorského klubu v Greenwich Village, kde mladí lidé přednášejí poezii za doprovodu jazzu. Poezie je buď jejich vlastní nebo cizí. Mezi nejpopulárnější patří výběry z děl amerických beatniků, jako jsou Allen Ginsberg a Gregory Corso. Viola je projevem intelektuálního zvedání hlavy, které zachvátilo československé spisovatele, komunisty i nekomunisty. Podle jednoho prominentního člena Československého svazu spisovatelů začal proces, který se stále rozrůstá a už nemůže být zastaven.“ 

Další příčinou odchodu Ostermannovy skupiny z Violy v roce 1965 byly neshody ohledně dalšího směřování v umělecké radě Violy. Jejími členy byli D. Fialková, L. Hulan, J. Hraše, J. Chvalina, V. Justl, O. Kryštofek, A. Kusák, K. Majer, V. Maršíček, V. Stanovský a J. Štefánek. Oldřich Kryštofek to ve své práci popisuje takto:

Viola, Národní 7Viola, Národní 7„Spor o další vývoj Violy vznikl na počátku druhé sezóny v umělecké radě. Skupina Poetického kabaretu opírající se o úspěch začátků by byla ráda pokračovala v tomto stylu a převažovala s ním i v dalších letech Violy. Tento proud, hlavně pokud jde o poezii, o texty, se však dvěma sezónami vyčerpal. Hrozilo nebezpečí jednostrannosti, nevíc s klesající úrovní a mnohdy i s ledabylostí interpretační (to se netýká hudební stránky pořadů). Sláva a popularita Jiřímu Ostermannovi víc ublížily než pomohly. Krom toho zatímco večerní pořady jakž takž plynuly na určité úrovni, noční jam-session proměňovaly violu ve středisko dost specifické části mládeže a inteligence. Programové otázky a koncepci začala nahrazovat improvizace a spoléhání se na samovývoj. Samolibost spolu s určitou nervovou vyčerpaností způsobily krizi i nedůtklivost zakladatele Violy. Nemaje sil sám všechno zvládnout (nebyl organizační typ) odmítal zároveň podporu ostatních, vinil kdekoho a opět propadal depresi a rezignaci. Hlavní otázkou bylo: pokračovat v postupném rozpadu a rozmělňování základních znaků, jimiž Violy vznikla a k nimž se hlásila, nechat ji kolísat mezi náladami, vyčerpaností, extázemi a gesty jednotlivců a v takové situaci matnými pokusy o alespoň určitou úroveň a řád? Nebo dát onomu prvotnímu, byť objevitelskému a zakladatelskému spojení poezie-jazz jen to místo, které může umělecky zastoupit? A v dalším se pokusit více o realizaci druhého termínu poetická vinárna a tedy o postupné vytvoření skutečného a vyrovnaného centra kvalitního uměleckého přednesu různých druhů, žánrů, typů, autorů, interpretů atd.? Centra – dílny, podmíněné především kvalitou? Která se ovšem nezříká žádného experimentu.Leták k představení Komu patří jazzLeták k představení Komu patří jazz

Šlo o spor kulturně politický, spojený se sporem o nutnou další profesionalizaci Violy. Stalo se. Rozhodnutí o druhé cestě jako o cestě závazné padlo v dubnu 1965. Část první party se pak (někteří jen na čas) s Violou rozešla. Odešel, i když ne zcela hned, Luděk Hulan se svou skupinou, odešel Jiří Ostermann a Jiří Martínek, ačkoli nikdo nebyl k odchodu ani vyzýván ani nucen, naopak. Umělecká rada shodně s vedením Restaurací a jídelen Praha 1 žádala už od počátku druhé sezóny jen zkvalitnění práce, záruku dlouhodobé koncepce a její důsledné provádění. 

Snadno se to řekne, tíž napíše, snadno slíbí a nejtíže realizuje. Zvlášť v prostředí tak citlivém, tak přecitlivělém, jako byla v té době Viola a část její první party. Po celkem nečekaných úspěších v centru obliby části publika, v nervovém přepětí, ale i v počínající tvůrčí krizi. Proto rozchody i odchody, třebaže de facto byla provedena změna jen na místě uměleckého vedoucího. (Mimochodem: i proto, že umělecký vedoucí při té ohromné produkci Violy nemohl režírovat většinu pořadů a ještě ve většině vystupovat jako hlavní interpret, což Jiří Ostermann uznal a sám žádal tuto změnu). Do čela umělecké rady byl k 1. květnu 1965 zvolen Vladimír Justl.“ Gramodeska Poezie a Jazz, 1965Gramodeska Poezie a Jazz, 1965

Podobně interpretuje důvod změny ve vedení Violy i sám Vladimír Justl: Ostermann Violu nemohl řídit, protože toho na něj bylo moc, z vedení Violy sám odstoupil, v druhé sezóně nastal odliv diváků, protože prvotní (beatnický) efekt se vystřílel …. Leták k představení ObestínLeták k představení Obestín

Skupina, která z Violy odešla, to vnímá jinak a svůj odchod považuje za křivdu. Zdá se, že v umělecké radě Violy převládl pragmatismus či spíš oportunismus: buď nasměrovat scénu jiným směrem nebo si zahrávat s jejím uzavřením. Bližší košile než kabát: lepší Viola bez Ostermanna než žádná. 

Vraťme se ještě k úvodnímu představení Komu patří jazz z roku 1963, které Violu proslavilo. Bylo nazváno podle stejnojmenné básně Ivana Diviše, která byla jeho součástí. Pořad byl novátorský spojením recitace a jazzové hudby, s nímž Ostermann experimentoval už dříve. Dvorní kapelou Ostermannových pořadů bylo Jazz studio Luďka Hulana. Hulan obstarával nejen hudbu, ale do některých pořadů psal i texty. Poezie podbarvená podmanivou hudbou a elektrizující projevy recitujících měly u diváků obrovský ohlas. Neméně populární byly i jazzové improvizace, které se konaly po každém představení a pokračovaly dlouho přes půlnoc. V tzv. jazz-sessions se střídaly náhodné formace hudebníků, mezi nimi Hulan, Déczi, Velebný atd. a Viola si díky nim vydobyla pověst nejvyhledávanějšího jazzového klubu v Praze. Jazz-sessions ve Viole vydržely až do začátku 70. let. 

Představení Komu patří jazz bylo suverénně nejhranějším kusem prvních dvou sezón a dosáhlo sta repríz. V žebříčku historicky nejúspěšnějších představení ve Viole mu patří 6. místo. Některé jeho části vyšly v roce 1965 na desce pod názvem Poezie a jazz. Dalšími úspěšnými produkcemi byly Poezie Allena Ginsberga (61 repríz) a Džez náš vezdejší (61 repríz). V prvních dvou letech Violy představovaly Ostermannovy pořady, založené na beatnické poezii, asi dvě třetiny produkce Violy.

Z dostupných zdrojů jsme sestavili seznam představení, na kterých se Jiří Ostermann v 60. letech podílel:




Kino Praha na Václavském náměstí, 1963

  • U stropu je pytel blech, poetický kabaret z beatnické poezie doprovázející filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech, účinkují J. Ostermann, J. Martínek, D. Fialková

Viola, 1963 - 1965

  • Komu patří jazz, premiéra 22.7. 1963, pásmo veršů Ferlinghettiho, Corsa, Hughse, Jevtušenka, Vozněsenského, Čerepkové, Šotoly, Diviše, Hulana, Farského a Hořce. Nastudoval J. Ostermann, účinkují J. Ostermann, J. Martínek, D. Fialková, M. Kantorková, hudba L. Hulan a Jazz studio. Počet repríz 100.

  • Klaunyjáda damúr, premiéra 12.8. 1963, pásmo veršů Shakespeara, Browningové a Čerepkové. Nastudoval J. Hraše, účinkují J. Ostermann a další. Počet repríz 25.

  • Poezie Allena Ginsberga, premiéra 28.9. 1963, pásmo z poezie A. Ginsberga v překladu J. Zábrany nastudoval J. Osterman a R. Vašinka, účinkují J. Ostermann, R. Vašinka, J. Martínek, výtvarná spolupráce K. Laštovka, hudba Karel Sklenička. Počet repríz 61.

  • Džez náš vezdejší, premiéra 20.3. 1964, pásmo veršů Ferlinghettiho, Corsa, Ginsberga, Honse, Hulana, Machulkové, nastudoval J. Ostermann, účinkují J. Ostermann, J. Martínek, V. Antoš, D. Domenyová, M. Landová, hudba L. Hulan. Počet repríz 61.

  • Startuji ze San Francisca, premiéra 24.6. 1964, výběr z veršů L. Ferlinghettiho. Nastudoval a účinkuje J. Ostermann, D. Fialková, J. Martínek, L. Ferlinghetti recituje ze záznamu. Počet repríz 15.

  • Poezie Gregory Corsa, premiéra 14.10. 1964, pásmo z poezie G. Corsa v překladu J. Zábrany, nastudoval J. Ostermann, účinkují J. Ostermann, J. Bednář, J. Vaňková, J. Martínek, hudba K. Sklenička. Počet repríz 17.

  • Howl, premiéra v dubnu 1965, poezie Ferlinghettiho, Ginsberga a Rexrotha, nastudoval a účinkuje J. Ostermann a další. Počet repríz 7.

  • Jazz III., premiéra 10.11. 1965, poetické pásmo, účinkují J. Ostermann, J. Martínek, H. Sobotková. Počet repríz 14.

Praha, 1965

  • Šansony z Paříže, premiéra 30.8. 1965, šansony na texty L. Aragona, , F. Carca, V. Nezvala, L. Novomeského a dalších zpívá Monique Morelli, uvádí a básně V. Nezvala, L. Aragona a J.Rictuse přednáší Jiří Ostermann

Kostel Svaté Kateřiny, Praha, 1967

  • Obestín, premiéra 17. 8. 1967, trojmluvu Milana Nápravníka nastudoval a účinkuje J. Ostermann

Divadlo Na Zábradlí, Praha 1968

  • Obestín, premiéra 2. 1. 1968, viz výše


Informace o Jiřím Ostermannovi doplňujeme vzpomínkami pamětníků, kteří se s ním v bouřlivých 60. letech v Praze a později v kanadské emigraci setkávali.




Jiří MartínekJiří MartínekJiří Martínek - lékař, herec, souputník Jiřího Ostermanna od začátků Violy až do jeho smrti

Počátkem 60. let jsem hrál v Liberci v Divadle poezie. Jiří Ostermann, jehož jméno už tehdy bylo známé, mě oslovil, abych se stal členem jeho Poetického kabaretu. Mohlo to být tak rok před založením Violy. Vrátil jsem se do Prahy a začali jsme vystupovat pod hlavičkou Pražského kulturního střediska. S pásmem beatnické poezie a hudby jsme vystoupili v Obecním domě v Praze a jezdili jsme na zájezdy, hlavně po vojenských posádkách po celé republice. V roce 1963 jsme s Jiřím Ostermannem a Drahomírou Fialkovou vystupovali v kině Praha před filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech. 

Jiří Ostermann, který byl autorem, recitátorem i organizátorem našich představení, přišel s nápadem na vlastní divadlo poezie a hudby.Leták na představení U stropu je pytel blechLeták na představení U stropu je pytel blech Při hledání narazil Karla Majera, ředitele RaJ Praha 1, který prostory pro takovou scénu nabídl ve vinárně Viola. Po menší úpravě zahájila v červenci 1963 provoz poetická vinárna Viola. Prvním a nejúspěšnějším představením bylo Komu patří jazz, které se hrálo asi dva roky. Účinkovali jsme v tom čtyři: Jiří Ostermann, já, Drahomíra Fialková a Miriam Kantorková. Doprovázela nás skupina Luďka Hulana. Dělali jsme potom ještě několik dalších představení, např. Poezie Allena Ginsberga a Jazz náš vezdejší. Všechno to byla poetická pásma, podbarvená hudbou. Recitovaly se verše amerických beatniků, ale také mladých českých a ruských autorů, např. Vozněsenského, Jevtušenka a Čerepkové.

Představení slavila úspěch. Viola se stala fenoménem a publikum se tam začalo hrnout. Diváci se tam leckdy nemohli vejít a tak stáli v průchodu a otevřenými okny poslouchali představení. Lidé z okolí si brzy začali stěžovat na hlučnost. Do Violy začali chodit pražští herci po večerních představeních, přijížděli i zahraniční umělci, jako třeba režisér Pasolini, Jiří Martínek ve VioleJiří Martínek ve VioleJean Paul Sartre nebo Jevtušenko. V roce 1965 přijel sám Alan Ginsberg. Svým bohémských vystupováním nás všechny šokoval, např. tím, že všude chodil v sandálech. Ginsberg pak odjel do Ruska, odkud ho vyhostili. Vrátil se do Prahy, kde ho studenti zvolili králem Majálesu. Následně byl vyhoštěn i z Československa. V podstatě to znamenalo i konec našeho vystupování. Pod záminkou rekonstrukce byla Viola dočasně uzavřena. Vedení Violy převzal Vladimír Justl a Ostermannova skupina tam už prakticky nemohla vystupovat. 

V té době vznikl nápad, že bychom mohli udělat představení v němčině a jezdit s tím do zahraničí. Skutečně jsme to nastudovali v němčině, šlo o zkrácenou verzi pořadu Komu patří jazz, a pod záštitou Pražského kulturního střediska jsme s tím začali s tím jezdit ven. Jezdila s námi kapela Jazz Combo Ústí. Byli jsme ve východním Německu, v západním Německu, v roce 1967 na festivalu Wiener Fest Woche v Rakousku, kde kromě nás vystupovalo ještě Národní divadlo, a ve Švýcarsku. Dá se říci, že všude jsme měli úspěch, protože to bylo něco nového. Živit se tím ale nedalo, protože jsme měli tak jeden zájezd do roka. Proto jsem už od pětašedesátého pracoval jako lékař na klinice v Bohnicích. Jiří Ostermann v TorontuJiří Ostermann v Torontu

Jiří Ostermann se našich zájezdů do Německa neúčastnil. Jednak mu bylo protivné učit se německy, jednak hledal uplatnění v Praze. Příležitostně vystupoval. Například v srpnu 1967 mělo premiéru jeho představení Obestín v kostele Svaté Kateřiny v Praze. Totéž představení počátkem roku 1968 uvedl v divadle Na Zábradlí. Při některých vystoupeních ho doprovázela zpěvačka Eva Olmerová. Mezitím se živil všelijak, prodával i zeleninu. 

V srpnu 1968 jsme byli na zájezdě ve Švýcarsku. Já a kapelník Luďek Hulan jsme tam zůstali a požádali o azyl, Drahomíra Fialková a zbytek kapely se vrátili do Československa. V Curychu jsem dostal dopis od Jiřího Ostermanna, který odešel nejdřív do západního Jiří Ostermann doma v TorontuJiří Ostermann doma v TorontuBerlína a pak do Kanady. Usadil se ve Windsoru v provincii Ontario. Rozhodl jsem se ho následovat. Jiří tehdy pracoval v restauracích. Já jsem nalezl zaměstnání na různých psychiatrických klinikách. Uvažovali jsme o vystupování, ale v češtině to nemělo smysl. Zkoušel jsem dělat poezii a divadlo v angličtině, ale bez většího úspěchu. Protože město Windsor nenabízelo příliš mnoho možností, Jiří Ostermann časem odešel do Toronta. V roce 1977 jsem se odstěhoval za ním. Asi rok jsme spolu v Torontu bydleli. Jiří pak odjel do Edmontonu, kde měl režírovat nějaké dokumenty, ale pokud si vzpomínám, nic z toho nebylo. Pak byl nějakou dobu ve Vancouveru, ale nakonec se vrátil do Toronta a pracoval jako číšník v Limelight Theater. 

V červnu 1990 byl Jiří Ostermann na tři týdny v Praze. Ještě před tím se v Torontu setkal s Václavem Havlem. Návštěva Prahy u něj rozjitřila vzpomínky na úspěšnou éru ve Viole, která už byla zapomenutá. Po návratu z toho byl rozčarovaný. Navíc začal mít obavy o další existenci. V září ho ranila mrtvice.

Kdybych měl hodnotit pobyt Jiřího Ostermanna v exilu, řekl bych, že první období prožíval dobře. Hodně cestoval – byl v New Yorku, v Kalifornii, na Jamaice, v jižní Americe, užíval si života. Závěr byl smutnější. Jeho největší tragédií bylo, že nemohl dělat práci, kterou dělal v Praze a kterou měl rád. Nález nerealizovaného scénáře v jeho pozůstalosti svědčí o tom, že tvůrčí myšlenky ho neopustily. Zároveň to byl štědrý člověk, který pomáhal druhým. Začátkem roku 1990 mi pomohl získat místo v jedné umělecké galerii v Torontu, kde pracuji dodnes.




Miriam KantorkováMiriam KantorkováMiriam Kantorková - herečka

S Jiřím Ostermannem jsem se poprvé setkala v roce 1963. Bylo to v době, kdy se rozjížděla Viola. Tehdy jsem hrála v Divadle na zábradlí a občas jsem vystupovala i v Divadle hudby. Ostermann mě spolu s Luďkem Hulanem oslovili s nabídkou na vystupování v představení Komu patří jazz. Jiří Ostermann přišel s do té doby nevídaným spojením jazzové hudby a recitace. Beatnické verše šly s jazzem dobře dohromady, ale muselo se recitovat náležitě rytmicky. Hudební doprovod obstarávala Hulanova skupina Jazz studio ve složení Luďek Hulan, Rudolf Rokl, Ivan Dominák, Richard Kubernát, Vladimír Tomek a Pavel Vitoch. Recitovali jsme Jiří Ostermann, Jiří Martínek, Drahomíra Fialková a já. Tato novátorská forma měla obrovský úspěch. Na představeních bylo plno, atmosféra byla úžasná. Nějak to zapadalo do celého kontextu doby - bylo to období uvolňování, neorealismu, hledání nových cest. Do Violy v té době chodila řada známých lidí, např. František Vláčil nebo Milan Kundera se svou pozdější ženou.

Tato éra trvala asi dva roky. Po nástupu Vladimíra Justla se atmosféra změnila a skupina lidí kolem Jiřího Ostermanna z Violy odešla. Začala jsem víc hrát ve filmu a Jiřího Ostermanna jsem postupně přestala vídat. Po mnoha letech jsem ještě ve Viole vystupovala, ale prostředí a publikum už bylo zcela jiné. Z celé té původní party nás nezůstalo mnoho. Někteří jako Ostermann a Martínek emigrovali, jiní jako třeba pianista Rudolf Rokl, který se ve Viole seznámil se svou ženou, nebo Luděk Hulan už nežijí. Mrzí mě, že z tohoto krásného období nezůstala ve Viole ani památka, není tam ani fotografie. Skoro se zdá, jakoby tu dobu chtěl někdo vymazat.


 


Jiří HrašeJiří HrašeJiří Hraše - rozhlasový a divadelní režisér, publicista

Jiří Ostermann byl člověk společenský, nápaditý a dostatečně tvrdohlavý. Měl smysl pro objevování provozních i dramaturgických tipů. Měl za sebou úspěšné recitační soutěže, tuším ještě jako voják, a později jednorázová sólová vystoupení. Recitoval s přáteli např. mezi filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech v kině Praha na Václavském náměstí. Spřádal sny o vlastním podiu, což se mu nakonec podařilo.

Inspirací pro vznik stálé poetické scény byla krakovská kavárna „Pod jaščurami,“ kde jsem zažil vystoupení recitujících polských studentů, recitovali tenkrát Galczynského. Vyprávěl jsem o nich, když jsem se s Jiřím Ostermannem setkal v ateliéru Karla Laštovky v Praze v roce 1963. Pod tím dojmem Ostermann ve snaze najít stálou scénu získal spojení na kultivovaného ředitele Restaurací a jídelen v Praze 1 Karla Majera. Toho nápad zaujal. Dal na výběr tři podniky, jež bylo třeba zkultivovat. Ostermannova volba padla na Violu na Národní třídě. Na nízkém podiu se tam začalo recitovat bez dalších úprav prostoru. Prvním pořadem v červenci 1963 byl „Komu patří jazz“, v němž s kapelou Luďka Hulana vystupoval Jiří Ostermann, Drahomíra Fialková (alternovala s ní MiriamJiří Ostermann v baru Limelight TheatreJiří Ostermann v baru Limelight Theatre Kantorková) a Jiří Martínek. Dalším pořadem Violy byla moje „Klaunyjáda damúr“. Po skončení představení zpravidla následovala jam-session, která trvala i dlouho do noci. Atmosféra ve Viole byla neopakovatelná taky proto, že to byla vinárna. Úspěch byl veliký. Rozkřiklo se to a začaly vznikat různé další „violy“ po celé republice.

V pražské Viole začaly vystupovat i mimopražské skupiny, třeba litvínovské divadélko Miroslava Kováříka. Vznikaly pořady autorských osobností, literárních novinek i nových interpretů. Postupně se zlepšovaly technické podmínky jako osvětlení nebo ozvučení. V prvních dvou letech byl Jiří Ostermann iniciátorem veškerého dění. Fungoval jako šéf, dramaturg i recitátor. Inspiroval se významně poezií amerických beatniků, ale i mladými Rusy jako třeba Vozněsenským. V pořadech často zazníval jazz.

Navzdory úspěchu byly s Violou spojeny i negativní jevy. Byly tam stížnosti na příliš hlasitou a pozdní hudbu, snad se objevily drogy atd. Ředitel Majer, který Ostermannovo úsilí podporoval, z toho byl v rozpacích. Aby neměl problémy, jmenoval do čela Violy předsedu její umělecké rady Vladimíra Justla. Ten už před tím uvedl ve Viole svoje úspěšné holanovské představení „Noc s Hamletem“. Justlovým nástupem průkopnické období Violy skončilo. Odešel jsem tehdy z umělecké rady a Ostermann pouze dohrál svá představení. Potom ještě příležitostně vystupoval, například v kostele Svaté Kateřiny mezi tam skladovanými sbírkami lapidária. V roce 1968 odešel do emigrace.


 


Vladimír JustlVladimír JustlVladimír Justl - od roku 1963 předseda umělecké rady Violy, v letech 1965 – 1992 šéf Violy

V rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2007 mj. řekl:

Před Violou existovala parta lidí, kterou vedl Jiří Ostermann, říkali si Poetický kabaret. Byla tam ještě Drahomíra Fialková, Miriam Kantorová a Jiří Martínek. Tato skupina chtěla prosadit, aby vznikla stálá scéna, která se bude zabývat poezií. Má to svou logiku, protože tehdy byla doba vzniku malých scén: vzniklo Divadlo Na Zábradlí, Semafor, Paravan atd. Viola nevstupovala do situace, kdy by poezie nebyla žádoucí. V roce 1962 to vypadalo, že Poetický kabaret vznikne jako samostatná jednotka při Pražském kulturním středisku, které jim slibovalo, že je bude produkovat a že jim dá i prostory. Jenže PKS z toho couvlo a nedalo jim nic, takže Jiří Ostermann hledal jinde. Tehdy přišel s nápadem vystupovat před filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech v kině Praha. Před těmi filmy asi tak 15 minut dělali beatnickou poezii, což se k tomu hodilo. Pak někdo řekl, že by bylo dobré vystupovat v kavárně a že v Divadelním ústavu je zaměstnaná jako výtvarnice a loutkářka Jarmila Majerová, což byla manželka ředitele Restaurací a jídelen v Praze 1 Karla Majera. Ona se svým mužem v této věci promluvila. Pod Karla Majera tehdy spadala mj. vinárna Viola na Národní třídě. Do Violy jsem před tím asi dvakrát zabloudil, bylo tam vždycky místo. Tancovalo se tam, do ouška hrál houslista, na zdi viselViola, Národní 7Viola, Národní 7 obrovský kýčovitý obraz Prahy.

Karel Majer měl vztah k poezii, protože do gymnázia v Břeclavi s ním chodil Jan Skácel, ten chodil o pár ročníků níž. Se Skácelem se znali, vznikla mezi nimi určitá vazba. Karel Majer pečlivě spravoval kavárny a vinárny na Malé Straně, jak mu tehdy prostředky dovolovaly. A taky měl v plánu něco provést s Violou. Ostermanna sice neznal, nevědělo se, jestli někdo bude chodit na poezii, ale řekl zkuste to a dal pro to k dispozici Violu. 22. července 1963 mělo premiéru první představení Komu patří jazz. Vystupovali v něm členové Poetického kabaretu a také pětičlenná jazzová skupina, složená z vynikajících hudebníků, šéfoval jim Luďěk Hulan. Ve Viole se hrál jazz po představeních do tří do rána. Takhle se tam hrálo asi 10 let, pak to muselo přestat. Říkalo se, že z politických důvodů, ale jaké byly pravé důvody nevím. Jisté je, že si lidé v okolních domech stěžovali na hluk. Jiří Ostermann dal dohromady uměleckou radu Violy, já – protože jsem jim pomáhal a psal jsem o nich – jsem stal jejím šéfem. V té radě bylo několik lidí, kteří měli určité postavení a mohli Viole pomoci. Jiří Ostermann dělal především pořady z beatnické poezie, kterou dobře recitoval a která mu seděla. V polovině druhé sezony Jiří Ostermann přestal Violu řídit, protože mu ten mechanismus nevyhovoval. Taky ochladl zájem diváků. Zpočátku byl zájem obrovský, protože se to chápalo jako politické gesto. Ve Viole natáčely zahraniční televize, což partaj také ráda neviděla. Ale v druhé sezoně začal odliv diváků, protože první efekt se vystřílel. Od prvního května 1965 jsem se stal šéfem Violy.


 


Ivan DominákIvan DominákIvan Dominák - hudebník (bicí)

Od roku 1960 jsem hrál v rozhlasovém orchestru Karla Kraugartnera. Z rozhlasových muzikantů vytvořil Luďek Hulan menší skupinu, kteráLeták k pořadu Poesie Allena GinsbergaLeták k pořadu Poesie Allena Ginsberga samostatně vystupovala. Bylo to 5-6 lidí, říkali jsme si Jazz studio. V roce 1963 dostal Luďek Hulan nabídku od Jiřího Ostermanna na vystupování v pořadu Komu patří jazz ve Viole. Jiří Ostermann byl fantastický a strhující recitátor. Běžný repertoár naší skupiny jsme museli doplnit o krátké jazzové vložky, které se hrály mezi recitací. Hudba také částečně poezii podbarvovala - šlo především o piano a kytaru, aby byla recitace slyšet.

Kromě vystupování v pořadu Komu patří jazz jsme také ve Viole hrávali po skončení programu, a to nejen po našem představení, ale i po jiných pořadech. Byly to tzv. jazz-sessions, kterými byla Viola pověstná. Hrálo se asi tak od jedenácti tak do dvou do rána. Ve Viole bylo pořád plno, chodila tam řada herců. Vzpomínám si třeba na režiséra Macháčka, který tam přicházel po skončení představení v Národním divadle. Viola v té době byla vlastně jediným jazzovým barem v Praze. Na toto období vzpomínám nejraději. Hráli jsme i jinde, například v Redutě, ale hudební improvizace ve Viole měly neopakovatelnou atmosféru. Takto jsme ve Viole vystupovali asi dva roky, dokud běželo představení Komu patří jazz. Pak se Jiří Ostermann z Violy vytratil a po několika letech postupně skončily i naše jazz-sessions.

S kapelou jsme potom hráli jinde, jezdili jsme na zájezdy. V roce 1968 Luděk Hulan emigroval. Z emigrace se nakonec vrátil a pak zemřel. Do roku 1970 jsem byl v rozhlasovém orchestru, kromě toho jsem vystupoval ve skupině Studio 5. Pak jsem hrál v různých orchestrech, nějaký čas i v Norsku. S ostatními muzikanty z Violy jsem ztratil kontakt.


 


Radim VašinkaRadim VašinkaRadim Vašinka - herec

  Krátce po zahájení činnosti Violy jsem se tam šel podívat na představení Jiřího Ostermanna. Nabídl mi spolupráci. Dohodli jsme se na mém účinkování v pořadu, složeném z veršů Allena Ginsberga. Jiří Ostermann byl velkým fanouškem beatnické poezie, která byla tehdy v módě. Vedle mě a Jiřího Martínka v tom vystupoval jako autor i Ostermann. Před vystoupením si vždycky vzal pilulku fermetrazinu, aby byl v té správné náladě. Totéž zřejmě dělával sám Ginsberg. K beatnické poezii, kde forma často převažovala nad obsahem, to nějak patřilo. Já osobně jsem recitoval verše spíš civilnější formou. Odehrál jsem asi 10 představení, ale začalo mi lézt na nervy publikum. Byla to módní intelektuální snobárna, tak jsem z Violy odešel. Naposled jsem potkal Jiřího Ostermanna v roce 1968, když na ulici prodával ve stánku zeleninu. Žertoval, že jako žid je vždycky připraven odejít a ukázal mi tehdy cestovní pas. Byla to prorocká slova, protože zanedlouho skutečně odešel do emigrace. Jako člověk měl Ostermann smysl pro humor, byl to exhibicionista, ale dovedl být veselý i vážný. Měl velkou invenci. Udělal z Violy podnik, který měl určitou tvář. V pozdějších letech podle mého názoru tuto tvář ztratil.





Adolf TomanAdolf TomanAdolf Toman - divadelní podnikatel v Torontu, kde v roce 1969 založil české Nové divadlo, provozovatel muzikálového divadla Limelight Dinner Theater v Torontu a divadel Classical Stage a Alladin, od roku 2006 náměstek ministra kultury ČR

Jiřího Ostermanna jsem potkal počátkem 80. let, kdy za mnou přišel s tím, že shání práci. Zajímal se o práci barmana v mém divadle Limelight Dinner Theater. Dost mě to překvapilo, protože jsem věděl o jeho avantgardním působení ve Viole. O práci v divadle zájem neměl. Divadlo Limelight Dinner Theater fungovalo tak, že od pondělí do soboty uvádělo americké muzikály, např. Jesus Christ Superstar, HelloJiří Ostermann v Praze, 1990Jiří Ostermann v Praze, 1990 Dolly, My Fair Lady, Music Man, Chorus Line atd. Představení začínalo v půl osmé, před tím se podávala večeře, což byla práce Jiřího Ostermanna. V neděli jsme hráli české divadlo. Jiří Ostermann se do hraní nikdy nezapojil, ale o divadle jsme diskutovali. Glosoval výkony herců, měl různé připomínky a lidi ho brali. Myslím, že plnil roli určitého kritika nebo korektivu. Často jsme proseděli při sklence vína v baru celé představení. 

Vedle divadla byl Ostermann velký fanoušek a znalec jazzu. Když v Limelight Dinner Theater koncertoval Oscar Peterson, byl Jirka na vrcholu blaha. Občas také přišla řeč na Violu. Vzpomínal na její beatnické období, na Ginsberga v Praze atd. Byl kvůli tomu trochu zatrpklý, ba pesimistický, bylo znát, že odchod z Violy a z Československa ho zasáhly. Někdy zval také lidi k sobě domů, kde se pak vykládalo. Stýkal se např. s Josefem Škvoreckým. Vím také, že si něco psal do šuplíku.

Po listopadu 1989 se Jiří Ostermann těšil, že se podívá do Prahy, do Violy, což se mu splnilo. V září 1990 u nás v divadle hostovali Lasica a Satinský. V průběhu představení Jiří Ostermann dostal infarkt, z kterého se už nevzpamatoval. V divadle prožil hodně volných chvil, velkou část svého života, a v divadle i zemřel.


 


Josef SkálaJosef SkálaJosef Skála - profesor dětského lékařství ve Vancouveru a po roce 1989 i v Praze, herec, režisér a šéf divadla Za rohem, které před 30 lety založil ve Vancouveru

S Jiřím Ostermannem jsem se setkal začátkem 60. let v souvislosti se začátky poetické vinárny Viola. Bylo to prostřednictvímJiří Ostermann v TorontuJiří Ostermann v Torontu Jiřího Martínka, začínajícího lékaře, s kterým jsem spolupracoval na pásmu "Slyšte mě bílí bratři". Martínek hrál ve výborném dixielandu, složeného ze studentů medicíny, který měl potíže s povolováním vystupování na Slovanském ostrově. Hrát jazz se tenkrát nenosilo a tak Martínek přišel s nápadem na zmíněné koncertní pásmo jazzu a poezie, které vydávalo dixieland za muziku utlačovaných amerických černochů. Povolení nakonec dostali. Martínek mě díky spolupráci s Ostermannem vtáhl do začátků Violy. Když potom ve Viole nastoupila Justlova éra a provoz se zprofesionalizoval, Martínek i já jsme z Violy odešli. Oba jsme emigrovali do Kanady - on se usadil v Torontu, kde pracoval jako psychiatr, já ve Vancouveru.

V Torontu žil i Jiří Ostermann. Vím, že pracoval pro divadelního podnikatele Adolfa Tomana. Ten v Torontu založil české Nové divadlo a později úspěšnou muzikálovou scénu Limelight Theater. Přes týden se tam hrály komerční americké muzikály, v neděli hrál v sále český soubor Nového divadla. Součástí představení byla večeře a zde fungoval Jiří Ostermann jako číšník. V Torontu také v roce 1990 zemřel.



Pavel KrálPavel KrálPavel Král - v 70. letech šéf uměleckotechnického provozu Městských divadel pražských, od roku 1984 herec a režisér Nového divadla v Torontu, v současné době jeho šéf

S Jiřím Ostermannem jsem se poznal zhruba v roce 1983 v torontském divadle Limelight Theater, kde pracoval jako barman. Byl jsem členem souboru českého Nového divadla, které v Limelight Theater vystupovalo. Divadlo s námi Jiří Ostermann nehrál. Znal jsem ho z doby jeho působení ve Viole, ale celkem nerad se o tomto období bavil.

Koncem 80. let se přistěhoval do domu, kde jsem pracoval jako správce. Bydlel v malém bytě v 8. patře. Měl existenční starosti, protože nevydělával mnoho peněz. V září 1990 jsem byl u toho, když Jiří Ostermann umíral. V Limelight Theater vystupovali Lasica a Satinský. Před představením Jirku poznali, měl z toho obrovskou radost. Bohužel se netěšil dlouho. Asi hodinu po začátku představení ho sklátil infarkt.




Miroslav Krupička