Jaromír Marek Jaromír MarekJaromíre, přibližte alespoň stručně historii Interhelpa...

"To je taková zajímavá kapitola československých dějin 20. a 30. let 20. století, kdy čeští, slovenští, maďarští, rusínští dělníci odjížděli do Sovětského svazu, do sovětské Kyrgyzie s vizí, že budou budovat jakousi novou socialistickou společnost. A v rámci celého projektu odjelo do sovětské Kyrgyzie asi 1383 lidí z Československa." /ukázka z televizního dokumentu/ "Interhelpo bylo dítkem lidí, kteří se sdružovali v kroužku nebo klubu Idistů ve slovenském Martině. Ido byl umělý jazyk, jakési reformované esperanto. Touto novou řečí měl v budoucnosti mluvit celý svět sjednocený ideály socialismu." "Projekt Interhelpo byl, dá se říct, bezprostřední odpovědí na Leninovu výzvu, kde se obracel na vlády zemí světa a také na dělníky v těch zemích, aby pomohli nově se rodícímu Sovětskému svazu. Ta výzva, nemýlím-li se, byla v roce 1923 a měla odezvu ať už v tehdejším Československu, tak i jinde po Evropě, ale nakonec i ve Spojených státech. Spontánně vznikala výrobně zemědělská družstva a jedním z nich bylo i Interhelpo. V Československu to ale nebylo jediné družstvo, které takto vzniklo. Kromě Interhelpa to byla Pragomašina, Slovácká komuna, Kladenská komuna, Reflektor, což byla zemědělská komuna nedaleko Interhelpa. Takže to nebyl osamocený jev, ale Interhelpo bylo zdaleka největším a nejvýznamnějším projektem a vydrželo nakonec také nejdéle."

 Interhelpo InterhelpoJak se Čechoslovákům v Interhelpu dařilo realizovat ty jejich budovatelské sny?

"V Biškeku /později Frunze/ vybudovali skutečně hodně. Položili základy průmyslové výroby, otevřeli tam celou řadu továren, stolárnu, textilní továrnu, výrobnu nábytku. Do značné míry tam přispěli k modernizaci zemědělství, třeba první cukrovou řepu v Kyrgyzstánu zaseli oni. Nakonec zažehli i první elektrické světlo, byť s pomocí amerického agregátu. Takže oni tam skutečně přinesli pokrok, průmysl, byla to jakási civilizační mise."

Bylo pro ně v Biškeku už připraveno nějaké zázemí, nebo si museli všechno, co potřebovali, vézt s sebou?

"Oni samozřejmě přivezli všechna ta zařízení z Československa, ať už to bylo zařízení továren, zemědělské stroje, traktory nebo nákladní auta. Mnohdy to ovšem bylo docela zajímavé, neboť textilní továrna, která fungovala ještě v 60. letech beze změny, byla už v roce 1925 koupena ve šrotu. Tam ji dali dohromady a ta továrna pak pracovala ještě dalších čtyřicet let, což je docela obdivuhodné."

Ty začátky byly, pokud vím, dost těžké. Došlo tam prý i k podvodům a žhářství?

"Pravda o Interhelpu se jaksi vytratila a s tím se, zdá se, i definitivně ztratila možnost zjistit, jak to bylo například s požárem, který zachvátil Interhelpo rok po příjezdu. To byla jedna z těch osudových ran. Tam je možná důležitější, že Interhelpo rozhodně nebyla žádná idyla, že ta vize lepší společnosti se tam určitě nenaplnila. Celé se to zakládalo na poměrně naivních, utopistických představách a myšlenkách. A vlastně hned ten první transport, když tam přijel 29. dubna 1925, vlastně zjistil, že realita je úplně jiná, než jak jim byla předestřena tady těmi agitátory, kteří byli napojeni na Komunistickou stranu Československa. Celkový vývoj dalších takřka dvaceti roků, kdy Interhelpo existovalo, tomu bohužel dal za pravdu."

"Měli problémy prakticky od samého začátku, protože, byť ten projekt byl iniciován samotnou sovětskou vládou, oni hned při založení družstva, s tím prvním transportem, museli podepsat jakýsi protokol, kterým se zavazují, že od sovětské vlády nebudou v případě jakýchkoli potíží požadovat vůbec nic. Takže oni byli vydáni naprosto všanc sami sobě, svým schopnostem a tomu složitému okolí, ve kterém se ocitli. První krize přišla s tím požárem, který zasáhl významně do už významně se rozjíždějícího projektu. Tehdy z Interhelpa odešlo poměrně hodně lidí. To ještě ale zvládli, pak ale přišel konec 20. let a začala se zintenzivňovat kolektivizace. První moment byl v roce 1928, kdy byli zařazeni do sdružení výrobních družstev Kyrgyzie a sovětské orgány už začaly ovlivňovat chod družstva. Zatím ještě jaksi nenápadně, ale potom, jak přituhovala situace v Sovětském svazu, přicházely i opravdové represe. Přicházely popravy, přicházelo obviňování lidí, věznění a nakonec i pracovní tábory. Někdy jsou to opravdu absurdní lidské osudy. Vzpomínám si třeba na jednoho muže, který se jmenoval Josef Skalický. Byl to dělník z Postřelmova na severní Moravě, v tom regionu patřil mezi organizátory. Odjel do Sovětského svazu, tam byl docela významným činovníkem v družstvu. V roce 1935 se vrátil pro nějaké neshody zpátky do Československa, ovšem velmi se mu stýskalo po životě v sovětské společnosti, tak se vrátil v r. 1937 zpátky a v roce 1938 ho popravili v rámci velkého teroru. A takových případů tam byla celá řada. Mně se podařilo dát dohromady asi devatenáct jmen mužů, často čelných představitelů Interhelpa, kteří byli ve 30. letech popraveni. A těch, kteří skončili na konci 30. a na začátku 40. let, to znamená na prahu války, těch byly desítky."

Měli Češi z Interhelpa možnost se ze Sovětského svazu vrátit?

"Těch vln odchodů byla celá řada. Vlastně až do doby, kdy museli povinně na konci 30. let přijmout sovětské občanství, pořád byla šance se vracet. Těch lidí se vrátilo poměrně hodně. Byl tam nakonec i mladý Alexander Duček s rodiči, ti opustili Interhelpo po nějakých pěti letech pobytu v Biškeku. Odstěhovali se jinam v Sovětském svazu a nakonec v roce 1938 opustili Sovětský svaz a vrátili se na Slovensko. Potom začala 2. světová válka, to bylo zcela vyloučené a ti lidé se nakonec nemohli vracet ani bezprostředně po 2. světové válce. Velká vlna odchodů nastala až na přelomu 50. a 60. let. V tuto chvíli žije v Biškeku asi tři sta lidí, kteří se hlásí k českým kořenům. To jsou potomci těch vystěhovalců z Československa."

Zůstaly dodnes po Interhelpu v kyrgyzském Biškeku nějaké stopy?

"Tam je celá jedna čtvrť, jejíž osou je ulice Interhelpa. to jsou ty autentické domy, výrobní areály, které tam postavili družstevníci ve 20. a 30. letech. Dodnes tam v nezměněné podobě stojí škola, Dům komunardů, dokonce jsme tam objevili i domek, ve kterém žil Alexander Dubček se svými rodiči. To byl domek z podzimu roku 1925, kdy se tam nastěhovali. Takže těch stop po příslušnících Interhelpa se tam v rámci možností dá nalézt ještě poměrně hodně."