Vladimír BystrovVladimír Bystrov"Už od roku 1991 se 11. května v 11 hodin kladou u ruské kaple na Olšanských hřbitovech věnce. Proč právě touto dobou, to vysvětlil Radiu Praha předseda sdružení Oni byli první Vladimír Bystrov.

"Jedenáctého května dopoledne jsou zdokumentovány v Praze první únosy československých občanů do Sovětského svazu. Samozřejmě v jiných městech, ve východních částech republiky, k tomu došlo dříve tak, jak postupovala Rudá armáda."

Členové sdružení se snaží české veřejnosti připomenout, že prvními obětmi stalinského teroru v této zemi byli českoslovenští občané ruské a ukrajinské národnosti. A jak podotýká Vladimír Bystrov, československá vláda nedokázala své občany ochránit.

Elena Tumanová-Nezvěská (druhá zprava)Elena Tumanová-Nezvěská (druhá zprava)"Celý ten vývoj ji zaskočil, zaskočila ji sovětská arogance. Československá vláda samozřejmě různým způsobem požadovala, aby byli vráceni jednotliví občané, zejména ti, kteří byli uneseni ze Slovenska, protože tam to bylo masové, tam to bylo trošku v jiné rovině a působilo to tam potíže místní komunistické straně. Ale to bylo Sovětskému svazu naprosto jedno."

U naprosté většiny obětí se neví jak, kdy a kde zemřeli. Není ale ani znám přesný počet lidí násilně zavlečených Stalinskou tajnou policií do Sovětského svazu. Často zmizely celé rodiny včetně příbuzných či naopak lidé osamělí, takže ani nebylo nikoho, kdo by zmizení československým úřadům ohlásil. Část dokumentace o zmizelých zničila po roce 1948 Státní bezpečnost. A pátrat v ruských archivech není podle Vladimíra Bystrova vůbec jednoduché.

"My jsme se třeba obrátili na společnost Memorial, což je ruská společnost, která se tím zabývá. Oni nám řekli, že se pokusí najít materiály, ale potřebovali od nás vědět, kdy ti lidé byli odvlečeni, kým, kam a jak byli odsouzeni. Jenže to je přesně to, co my nevíme"

Elena Tumanová-Nezvěská přišla o otce, o strýce a její manžel, jak říká, vyvázl po letech ze stalinského gulagu snad jen zázrakem.

Generál Michal PažúrGenerál Michal Pažúr"Jeho unesli 14. května 1945, i když z Ruska odjel, když mu bylo tři a půl roku."

Otec i strýc Eleny Tumanové-Nezvěské bojovali jako vysokoškoláci proti bolševikům. Po příchodu do Československa vystudovali v Praze na ČVUT stavební fakultu. A leccos po nich dodnes zůstalo.

"Po mém otci zůstala Bílá labuť, Pražská městská knihovna, kino Broadway s celou velkou pasáží, po strýci zůstal bývalý Penzijní ústav, nyní Dům odborových svazů. Po jejich kamarádech z fakulty máme památníky například Švermův most a Jiráskův most, který stavěl inženýr Kovalevskij. Ten také zahynul v gulagu."

Ti lidé, především příslušníci inteligence, museli opustit bolševické Rusko, aby zachránili holý život. Svou novou vlast našli v předválečném demokratickém Československu. Celkem jich zde nakonec zakotvilo dvacet až třicet tisíc. Stalinově mstě ale mnozí stejně neunikli. Našel si je většinou hned v prvních dnech po osvobození Československa. Široká veřejnost o těchto lidech, československých občanech, prakticky vůbec nic neví. Podle Vladimíra Bystrova se tomu ani nelze divit. 40 let to bylo tabuizované téma a ještě dnes je prý pro řadu lidí těžko stravitelné spojovat takové zločiny s příchodem Rudé armády - osvoboditelky.