Ideální je pohybovat se mezi dvěma zeměmi, říká Čechoaustralanka Barbara Semenov

Barbara Semenov, foto: Martina StejskalováKde všude Češi v Austrálii žijí?

Ve státě Victoria s hlavním městě Melbourne je přibližně dva tisíce krajanů. Nejvíce Čechů a Slováků žije v Sydney - přibližně čtyři tisíce. Dále jsou roztroušeni v Brisbane, Perth, Adelaide.

Vy žijete v Melbourne. Jaká je tamější krajanská komunita?

Jádro komunity v Melbourne tvoří starší lidé, kteří odešli po roce 1948 a kterým je dnes je mezi 70 80 lety. Přestože jsou tam už tak dlouho, tak se pořád vzpomínkách vracejí k české historii a kultuře. Druhá část komunity jsou lidé středního věku, kteří odešli do Austrálie v roce 1968, a pak jsou tam noví mladí lidé, kteří odešli s třetí vlnou. Melbournská komunita má jednu organizaci a tou je Sokol Melbourne Inc. Scházíme se v Národním domě, který Češi získali na konci 70. let.

Komunita zažívala podobně jako na mnoha jiných místech určité peripetie. Jednou vzkvétala, pak přišly horší časy, kdy se Češi rozhádali a tak podobně. Teď, od doby, kdy Sokol získal nové vedení, což je asi tři roky, začíná jeho činnost opět vzkvétat. Je to také tím, že nejmladší generace, tedy lidé mezi dvaceti třiceti, začíná k životu komunity a k Sokolu znovu nacházet cestu. Střední generace si stále udržuje určitý odstup, což je podle mě dáno tím, že tažnou silou života komunity byli vždy ti staří. Dnes společenský život v Národním domě však opět ožívá.
Národní dům
Jaké činnosti se Sokolové v Melbourne věnují?

Právě proto, že mezi členy převažovala starší část komunity, tak původní náplň Sokola – tedy sportovní akce - začala trošku pokulhávat. Nyní je to spíš společenské centrum, kde se krajané scházejí na české pivo, české jídlo a hlavně českou kulturu: pravidelně se promítají české filmy, pořádají se zábavy, večírky, koncerty apod. Mladé rodiny jsou do Sokola zase přitahovány tím, že svým dětem mohou představit své tradice, které znají z dětství, ale které v Austrálii neexistují: Velikonoce, Mikuláš ap.

Víme, že v Austrálii existuje rozhlasové vysílání pro české krajany. Kdo pořady připravuje a jaký je obsah vysílání?

Vysílání je každý týden v neděli večer na stanici SBS a střídá se jeden týden z Melbourne a druhý týden ze Sydney. České vysílání vede Václav Starý a Ika De Detrich, která vysílá ze Sydney. Program přináší hodně zajímavostí politického rázu, politické zpravodajství, ekonomiku, kulturní dění týkající se České republiky. Češi toto vysílání rádi sledují.

MelbourneMají krajané možnost učit se česky?

V Národním domě jsou pravidelné kurzy češtiny. Máme několik učitelek. Milena Petrová byla původně vyslána do Austrálie ministerstvem jako učitelka češtiny, ale provdala se tam a zůstala. Dodnes učí v kurzech. Pak je tam Vlasta Šustková, která se velice zasloužila o rozvoj kurzů od výuky od malých dětí až po staré lidi. Paní Šustková také každé léto organizuje skautské tábory. Jedná se o týdenní pobyty pro děti od 7 do 15 let v krásné krajině asi 50 minut od centra Melbourne, kterou Češi pojmenovali Šumava. V rámci toho tábora se také vyučuje čeština.

V Melbourne existuje také možnost složit českou maturitu. V rámci Victorian College of Languages, kde z českého jazyka maturovala i moje dcera, je podporována výuka jazyků nejrůznějších etnických skupin Tuto maturitní zkoušku z českého jazyka uznávají také v Praze.



Povězte, jak dlouho žijete v Melbourne a jaká byla Vaše cesta do Austrálie?

V Austrálii v Melbourne jsem dvacet let. Z Prahy jsem ale odcházela v roce 1981 jako novinářka ze zahraniční redakce televizních novin. Emigrovala jsem přes Západní Berlín, kde jsem požádala o politický azyl. Strávila jsem tam rok, a potom jsem požádala o imigraci do Spojených států. V Americe jsem žila v Honolulu na Havaji. Později jsem se seznámila se svým současným manželem, který odešel do Austrálie již v roce 1968, a ten mě odvezl do Melbourne.

Jak vzpomínáte na Vaše začátky v emigraci?

Těžké začátky byly v Západním Berlíně, kdy jsem šla z postu televizní novinářky do nejhorších povolání uklízečky, servírky a knihovnice; potom se to zlepšovalo. První povolání emigranta jsou však všude na světě stejná. Znám řadu příběhů emigrantů, kteří do Austrálie odcházeli během první vlny v padesátých letech. Ti si imigraci museli zasloužit. Za těžkých podmínek pracovali na cukrových plantážích a museli prokázat, že jsou pro Austrálii přínosem. Ti, co přicházeli v osmašedesátém nebo jako já v osmdesátých letech měli také tvrdé začátky. Pokud měli dobrá povolání, nebo vysoká vzdělání, museli na ně zapomenout a museli se snížit a začínat znova úplně od píky. Navíc pro mnohé byla velmi složitá i jazyková bariéra. Ale vím, že v Austrálii si většina lidí nakonec vedla velmi dobře.

Čemu jste se věnovala profesně? Mohla jste navázat na svou profesi novinářky?

MelbourneNejdřív to byly různé joby v Berlíně. V Americe to pak bylo jiné. Tam pokud něco umíte, tak Vás berou. Od žurnalistiky jsem se odklonila, protože jsem ze Západního Berlína věděla, že nemám šanci dělat novinářku. A protože pocházím z lékařské rodiny, tak jsem si řekla, že budu dělat zdravotní sestru. Vystudovala jsem roční intenzivní kurz, abych mohla pracovat v nemocnici. Avšak nelíbilo se mi to, tak jsem si udělala další školu, abych mohla pracovat u leteckých společností. Nejprve jsem byla zaměstnána jako pozemní personál na letištích, později jsem pracovala jako letuška.

Pak jsem se vdala, měla miminko - to už bylo v Melbourne – a zůstala asi deset let doma. K žurnalistice a k umění a zábavě mě to však pořád táhlo. Když dcera byla samostatnější, založila jsem si vlastní produkční společnost a s tou jsem začala vozit do Austrálie kulturu a zábavu. Austrálie totiž podporuje hlavně přírodu a sport, ale kultura tam velice chybí. Začala jsem do Austrálie vozit nejprve české muzikály a později jsem s impresáriem Petrem Vítkem začala organizovat koncerty českých umělců pro krajany. Měli jsme tam dvakrát Karla Gotta, dvakrát Helenu Vondráčkovou, dvakrát Olympik, country zpěvačku Hanu Horeckou.

Jak jste se dostala k práci v krajanské komunitě?

Když jsem přišla do Austrálie, znala jsem Čechy prostřednictvím svého manžela. Ze začátku jsme měli skupinku dvaceti třiceti Čechů, s kterými jsme se přátelili. Jakmile jsem před pěti lety začala s pořádáním koncertů, byla jsem donucena s krajanskou komunitou komunikovat stále víc, abych z jejích řad získala publikum. Posléze jsem zjistila, že je tuto činnost možné rozšířit, když se začnu angažovat v Sokole. Mám pokaždé hezký pocit, když Češi přijdou na akce Národního domu a líbí se jim to. Stejný pocit jsem měla, když jsem nastoupila ke Kvartu. Viděla jsem, že ten časopis komunitu sjednocuje.

Šéfredaktorkou Kvartu jste rok. Co se s Vaším příchodem změnilo?

Časopis Kvart založil před 18 lety Pavel Pospíchal, původní starosta Sokola. Kvart měl podobu zpravodaje či věstníku Sokola, ale jinak tam novinářský prvek nebyl vůbec. Později přejímal z internetu či z novin zajímavé publicistické příspěvky nebo dopisy krajanů. Dnes má Kvart úplně jiný charakter. Snažím se, aby přinášel příspěvky pokud možno originální. Lidí, kteří umí psát je dost a jejich přínos je na časopisu vidět.

PrahaJak se podle Vás běžní Australané dívají na Čechy a českou kulturu?

Závisí na tom jací Australané. Protože je Česko a Praha tak daleko, nemá většina australského národa moc představu. Musím to tak říct a je pravda, že mi vždycky vadí, že musím každého nejprve poučit. Když řeknete Czech Republic, tak vás nejprve opraví na Czechoslovakia. Hodně lidí zná Prahu, neboť se tady byli podívat a Praha se v povědomí Australanů rovná Paříži. Samozřejmě - lidé, kteří mají s Čechy a komunitou nějaký kontakt, jsou daleko více poučeni, ví o zemi i o její kultuře.

Neuvažovala jste někdy o návratu do České republiky?

Česko a Prahu miluji, takže jsem o tom uvažovala. Problém je, že když se jednou stanete kosmopolitním člověkem, jste donuceni se integrovat a naučit se žít v jiné zemi, která se vám stala částečně vlastí, prožili jste tam velkou řadu let, část svého života, která byla naplňující a úspěšná, tak už se vám toto nechce opouštět. Já bych se velice ráda vrátila, ale myslím, že by se mi v závěru trošku stýskalo po tom, co bych tam nechala. Vím, že se nemá sedět na dvou židlích, ale ideální je, když se člověk může pohybovat mezi dvěma zeměmi.